Bosenská sága, díl první - Odjezd

17. května 2014 v 17:12 | Jiří Sýkora
Jestli máte ve svém okolí někoho, kdo se zabývá "sebezlepšováním", motivací, rozvojem osobnosti a dalšími podivnostmi, jistě toto moudro znáte: "Když si něco skutečně přejete, celý vesmír se spojí, aby váš sen uskutečnil."

Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak jsem asi před odjezdem na Balkán musel za každou cenu chtít zůstat v Praze. Vesmír mi totiž nejenže ani za mák nepomohl, ale daleko spíš to vypadalo, že se aktivně snaží bránit mé vůli. Byl to jeden z těch momentů, kdy pochybujete, za je vesmír opravdu kruté, lhostené místo, kterému jste srdečně jedno, a místo toho máte pocit, že je to spíš opravdu kruté, lhostejné místo, které se vám snaží zničit život.

U cest na Balkán, a zejména do Sarajeva, totiž panuje takový backpackerský consensus, jak se tam dostat - nejdříve autobusem, stopem, nebo jakkoliv je to možné do Budapeště, a otamtud legendárním vlakem do Sarajeva. Což zní dost awesome - v Budapešti, která obecně platí za jedno z nejkrásnějších měst Evropy, jsem ještě nebyl, a vlakem jezdím docela rád.

Jak se ukázalo, tenhle plán měl jen jednu jedinou, maličkou vadu na kráse. Mezi cestovateli tolik proslulý vlak Budapešť - Sarajevo byl před několika lety zrušen, aniž by si toho společnost, která ho provozovala, vůbec všimla. Ta se místo toho jen dál tvářila, že spoj existuje, a pouze na něj nelze udělat rezervace. Takřka vzápětí jsem došel k druhému zjištění - vlak z Budapeště do Sarajeva nebyl mezi backpackery oblíbený jen kvůli tomu, že by to byla tak krásná cesta. Byl patrně oblíbený kvůli tomu, že to byla skoro jediná cesta, kterou se šlo do Bosny dostat. Ne že by byl takový problém dostat se třeba do Chorvatska, zvlášť v letní koupácké sezóně, ale co se týče dopravy do Bosny - ticho po pěšině. Toto je okamžik, který by nižší, méně arogantní (a také podstatně méně zoufalí, protože jsem cestu na Balkán plánoval už tři roky, vystřídal jsem tři skupiny lidí, kteří se mnou měli jet, a i tak se počet lidí scvrkl z původních čtyř na dva, druhému účastníkovi/dobrovolnému hledači min můžeme říkat třeba Jindra) brali jako znamení shůry, kterému k dokonalé zprávě, že je vesmír nenávidí, chybí jenom to, aby přestaly platit zákony fyziky a hvězdy na obloze se přeformovaly do souhvězdí Velkého prostředníčku, a na cestu se vykašlali. V našem případě to však vedlo k vymýšlení zoufalých plánů - od trochu šíleného nápadu jet celou cestu stopem (díky Bohu, že jsme tak neudělali, protože s ohledem na naše pozdější stopovací úspěchy touhle dobou možná tak blížili k Záhřebu), jet autem (což by ale vzhledem k tomu, která vozilda máme k dispozici, zahrnovalo expresní mechanický kurz a opravdu pevnou víru), jet nejdřív do Chorvatska a otamtud až do Bosny, jet někam úplně jinam anebo vyvolat Yog-Sothotha a nechat se tam přemístit. Nakonec se však přeci jen povedlo odhalit trochu obskurní autobus z Vídně, což umožnilo provést původní plán provést v takřka původním rozsahu. Po krátkých trablech s rezervací autobusu do Vídně se nám povedlo sehnat spoj dokonce na ten den večer.

Musím říct, že Student Agency jezdím fakt rád. Nejsou to jen pohodlné sedačky, káva zdarma nebo palubní zábava - je to hlavně levné sušené maso.
"Prosím vás, mohl bych dostat nějaké sušené maso?"
"Určitě. Jaké si dáte?"
"Vlastně bych jich potřeboval víc. Tak čtyři."
"Já se omlouvám, ale my jich tu máme jen pár, asi tak ty čtyři. Všechny vám je bohužel dát nemůžu."
"A kolik mi jich tak můžete dát?"
"Tak tři."
Jindra: "A můžu já dostat to čtvrté?"

Vídeň je... Vídeň. Naše bývalé hlavní město asi není potřeba moc dlouze představovat. S krátkou zastávkou v pravotočivé zatáčce jsme tam dorazili asi v půl páté. Ačkoliv jsem zastánce názoru, že je fajn mít na prohlídku města vždy co nejvíce času, tohle bylo možná trochu zbytečně moc. S parkem u Prateru, kde nás autobus zanechal, nebylo tak těžké najít místo, kde bychom strávili zbytek noci. Nejtěžší se ukázalo najít místo na nocleh, kde by už někdo nebyl. Po dvou skoro-setkáních třetího druhu jsme to raději zabalili a šli klimbat pod strom. Tam se na nás k ránu sice přišla podívat policejní hlídka, ale naštěstí nás bez problému nechali jít.

Možná je to tím, že jsem tam už párkrát byl, ale samotná Vídeň mi až tolik zajímavá nepřišla, takže se o ní moc rozepisovat nebudu - pokud se tam zastavíte, určitě se podívejte na historické centrum, do katedrály Svatého Petra Štěpána, a třeba do domu Německých rytířů, který stojí poblíž, a nakonec na Prater, abyste se na to všechno mohli podívat seshora, a můžete si Vídeň s klidným svědomím odškrtnout. My jsme se byli ještě podívat v Belvederu, kde jsme zastihli výstavu umění (na obranu mé pověsti kulturního barbara, neměl jsem tušení, že tam je).

Cestou na nádraží jsme se ještě zastavili v nějaké místní hospůdce. Měli jsme totiž po celodenní prohlídce města poněkud hlad, a zaujala nás nabídka menu za pět euro. Pro pořádek - já umím německy to málo, co jsem se naučil z Alles Gute, a kdybych tam na ně začal mluvit, vyhostili by mě ze země pravděpodobně dřív, než bych řekl "Anschluss". Jindra taky neměl svůj nejlepší lingvistický den, a tak jsme si i po deseti minutách vášnivé debaty se servírkou dávali jídlo víceméně na blind. Naštěstí se z toho vyklubalo jen pvařené vepřové s křenem, a ne nic horšího. Pak nás ještě místní štamgasti povzali na pivo, a docela v dobrém jsme se rozloučili.

Horší to bylo s autobusem do Sarajeva. Jak jsme se až pozdě dozvěděli, linku provozuje bosenská, a ne rakouská společnost. Taky to podle toho vypadalo - autobus působil dojmem, jako by do něj někdo narval o tři řady sedadel navíc, z radia hrála (při nočním přejezdu!) těžko identifikovatelná hudba a díky bujaré společnosti jakýchsi studentů jsme se moc nevyspali (už druhou noc v kuse), aniž bychom s nimi vlastně promluvili skoro jediné slovo. Zlaté (nebo spíš žluté) Student Agency.

EDIT: katedrála ve Vídni, která by vám neměla ujít, není zasvěcená Svatému Petru, nýbrž Svatému Štěpánovi (takzvaný Stephansdome). Možná to byl nějaký podvědomý umělecký záměr, jako že je to pod mou rozlišovací schopnost (ne, vážně si neumím přiznat, že jsem úplně blbej a spletl jsem se), ale říkal jsem si, že bude lepší vás dál nemystifikovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama