Bosenská sága, díl druhý - Sarajevo: Nejdelší den

27. května 2014 v 17:39 | Jiří Sýkora
Jestli je něco možné Nohavicovi vytknout, tak je to chabá znalost geografie. Sarajevo totiž od Halyče (je-li myšlen ten na současné Ukrajině) a jeho plání rozhodně není za kopcem, jak by se mohlo zdát. Je to dobrých 761 kilometrů, vzdušnou čarou. Kdyby byl trochu humánní, nehnal by svoje uprchílky dál, než do Košic, možný do Preßburgu. Na druhou stranu, Preßburg... už to Sarajevo začínám docela chápat.

Nohavica říká, že Sarajevo je město, ve kterém začalo a skončilo 20. století. Já s ním souhlasím a upřímně bych řekl, že těch mezníků tam bylo ještě víc. Určitě tam se začátkem První světové války skončilo 19. století, století optimismu, kdy jen málokdo pochyboval, že národní uvědomění a vědecký pokrok můžou vést k něčemu jinému než samým dobrým věcem. Začalo v něm 20. století, kdy se ukázalo, že národní uvědomění a vědecký pokrok, překvapivě, může vést i k jiným než dobrým věcem. A konečně v něm začalo 21. století jako doba, kdy je i přes veškerou vyspělost a pokrok Západ stále neschopný efektivně řešit války mírovou cestou.

Jak jsem naznačil v minulém díle, cesta byla skutečně výživná. A když říkám výživná, tak říkám, že bych si raději oblékl neopren v rozkroku vystřižený a šel si zaplavat s piraněmi, kdyby to znamenalo, že bych nemusel jet tímhle autobusem. Možná bych dokonce i raději přežil dovolenou s bandou Němců (i když z těchto možností jsou pořád piraně preferovaná volba). První půlku cesty jsem měl starost, abych ve spánku náhodou omylem nespadl na slečnu, co seděla vedle mě - v autobuse totiž inteligentně chyběla opírátka. Nepodařilo se mi ani jedno (kdyby se ona slečně naučila česky a tohle si přečetla, tak se jí omlouvám. Sorry, doufám, že sis nic nezlomila.). To druhé je prvním z mnoha důvodů, proč jsou u mě teď balkánší (a hlavně chorvatští) celníci a policisti někde mezi třetím a šestým stádiem genocidy.

Rozsvítí se světla. Tu noc už nejmíň potřetí, ne-li počtvrtý. Řeknou, že si máme vystoupit. Neochotně se zvednu, proderu se záplavou spolucestujících a vyplazím se z autobusu. Kdo mě někdy viděl v pondělí po ránu, má zhruba pocit, jak se asi tvářím. Nemohu se ubránit pocitu, že na parkovišti kolem mě praská asfalt. Slečna, co sedí vedle mě, si nevzrušeně zapálí za tuto cestu nejméně pátou cigaretu.
Letmo se podívám na hodinky. "Nesnáším tyhle noční zastávky a čekání na hranicích," postěžuju si, zatímco se v hloučku vydáváme směrem k celnici.
"Nauč se kouřit," poradí mi. "To se pak na podobné pauzy budeš vysloveně těšit."
Znovu se podívám na hodinky, protože jsem za těch pár vteřin stačil zapomenout, kolik vlastně je. Za tři a půl hodiny už máme být na místě? Ale já nespal víc, jak dvacet minut!

Nejdelší den

Autobus konečně dorazil do Sarajeva. Neochotně vypadneme z vozidla a hledáme batohy. Ve vzdchu je cítit nezaměnitelná atmosféra Balkánu, kterou zná každý, kdo kdy byl alespoň v Chorvatsku u moře. Jsou tři minuty po půl šesté, okolo je ještě šero, ale za několik desíte minut se rozední a začne bez velké nadsázky nejdelší den naší cesty. Jeho příchod oslavíme tím, že to na sladkých několik desítek minut hned na nádraží zapíchneme.

Po probuzení a rychlém ohledání, zda jsme nebyli okradeni, se dáváme do snídaně. To přilákalo pozornost místních toulavých koček. Ne, že by to i přes svůj trochu špinavý a neupravený zjev nebylo roztomilé, ale pak se mi to snažilo z pod ruky sebrat poctivý řízek od maminky. A jak ví každý, kdo mě alespoň trochu zná, tak když se někdo staví mezi mě a mé jídlo, jde všechno stranou - i roztomilost. Nakonec jsem po nich hodil- chci říct, uctivě jsem jim podal krajíc chleba. Jedno z koťat ho několikrát olízlo, ale jinak jim český chleba moc nešmakoval. Kočky by se měly raději rychle rozvzpomenout na dobu před potopou světa, kdy žraly jen trávu, i když je zrovna nevlastnil vegetarián.

Připomínaje dvě zombie po tahu jsme se vydali na cestu městem. Po chvíli jsme narazili na zvláštní budovu obehnanou betonovou zdí, a když jsme došli před vchod, začali jsme ospale mžourat, co je to vlastně zač, a zkoušeli si ji vyfotit. Že je to americká ambasáda nám došlo až ve chvíli, kdy se k nám přihnal strážný s rukou na holstru, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Měl jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédl dron, tak jsem raději řekl, že ne. Po chvíli jsme narazili na druhou americkou dominantu města - legendární Holiday Inn, svého času během války v Bosně jediný funkční hotel ve městě, ve kterém bydlela většina válečných zpravodajů během obléhání Sarajeva. Žlutohnědou fasádu ve stylu americké korporátní architektury měl již spravenou, ale na betonových částech budovy ještě pořád zely díry po kulkách.

To, jak jsme zjistili během naší procházce po nechvalně proslulé Aleji ostřelovačů, je nedílná součást Sarajevské architektury. Někde jsou díry ve zdech tak zřetelné, že si člověk troufne odhadovat ráži. Další spousta jich je zaplácnutá cementem, ale nikdo už se domy neobtěžoval znovu omítnout. Ani osmnáct let po konci obléhání. Stop po kulometech, puškách a granátech bylo na domech tolik, že jsme je brzy přestali fotit - nemělo to cenu, bylo jich příliš moc.

Po cestě jsme se znovu seznámili s místní faunou - tentokrát s několika toulavými psy. Z nějakého důvodu jsme jim přišli neodolateně zajímaví. Místní z toho neměli srandu (ne že bych se jim tolik divil), čas od času některého z nich podrbali za ušima, ale jinak se s námi náš doprovod přes četné pokusy se ho zbavit táhl přes dobrou půlku města. Po cestě jsme se taky seznámili s unikátní místní flórou, sice sarajevskými růžemi.

Nejdříve jsme potřebovali mapu, která by nebyla dvanáct let stará a dalo se na ní prstem ukázat na méně než sedm ulic najednou. Druhé priorita bylo ubytování, abychom si měli kam dát batohy. O to první se postarala turistická kancelář otevřená podezřele brzy po ránu, o to druhé kavárna Havana s wifi (jak to dřív lidé dělali, když neměli smartphony? vysílali do okolí kouřové signály, jestli nějaký hostel nemá volno?). Tehdy jsme ještě udělali ostudnou chybu, že jsme si dali klasickou kávu místo bosenské.

Ubytovali jsme se stylově v hostelu jménem "Tito 46" (kdybyste někdy do Sarajeva zavítali, můžu ho doporučit, je hned na největším sarajevském bulváru "Maršala Tita" v, překvapivě, čísle 46. ceny jsou od 10-12 euro za osobu a noc). Cestou zpátky do města se nám povedlo náhodou narazit na muzeum Srebrenického masakru. Začínalo být horko, a uvnitř byla klimatizace, tak jsme se tam začli podívat.

Kdyby se měla celá válka na Balkáně shrnout do jednoho příběhu, byla by to právě Srebrenica. Po tom, co sousedské hádky mezi Srby a bosenskými muslimy přerostly v regulérní válku, stávaly se masakry civilního obyvatelstva čím dál častější. To se OSN moc nelíbilo, a po několika velmi rozhořčených nótách, které se staly mezi veliteli četniků velmi oblíbenou náhražkou toaletního papíru, se s tím rozhodlo něco dělat. Do oblasti byl vyslán kontingent UNPROFOR (United Nations Protection Forces, just to add an insult to the injury), který měl vytvořit bezpečné, demilitarizované zóny a civlisty chránit.

Jednou z takových "bezpečných" zón byla, z rozhudnutí Rezoluce 819, i Srebrenica, o jejíž bezpečnost se měli starat holandští vojáci. Dohoda zněla tak, že OSN odzbrojí bosňany uvnitř zóny, zatímco srbská armáda stáhne svoje tanky a děla z okolé Srebrenice. Velké překvapení, Srbové nikam nešli. Naopak, začali bolokovat přístupové cesty, což jednak zapříčinilo humanitární krizi a hladomor v Srebrenici, druhak se nemohli vojáci OSN, kteří zónu opustili, dostat zpátky, což vedlo k poklesu jejich počtu na 600 uvnitř zóny. Srbové dál na UN tlačili, obsadili jim několik pozorovacích postů, až se nakonec UNPROFOR i bosenští uprchlíci stáhli do Potočari, kde byla základna OSN. Tou dobou tam bylo kolem 20 až 25 tisíc lidí, z toho asi čest tisícovek namačkaných uvnitř základny. To doruda rozpálené OSN došla poslední kapka trpělivosti a vydali opravdu rozladěnou Rezoluci 1004, kde vyjádřili hluboké znepokojení nad humanitární situací v Potočari a odsoudili počínání Srbské armády (and not a single Serbian fuck was given that day).

Do Potočari tou dobou už dorazil i generál Ratko Mladić a jeho banda.
"Dejte nám bosňany!" požadoval po veliteli OSN.
"Nikdy! Máme rezoluci, která vám to zakazuje!" odpověděla hrdá hodrá helma.
"Ale ne, rezoluce! Má jediná slabina!" zabědoval Mladić.
Jak jistě tušíte, tento rozhovor se nikdy neodehrál, už jen proto, že nejspíš ani jeden nemluvili česky. Daleko pravděpodobnější verze je tato:
"Give Bosniak!"
"Lol k."

Tak jako tak, UNPROFOR se nejenže rozhodla nezakročit, ale ještě ze své základny vyhostila ty uprchlíky, co se tam schovávali. A pak, za tichého dohledu modrých helem, kteří se tvářili, že nic nevidí, začalo vraždění, znásilňování a pálení, na jehož konci zůstalo přes 8 000 mrtvých, hlavně mužů a starších chlapců, a blíže neurčené množství znásilněných žen a dívek. Holadnská vláda později zpětně přijala odpovědnost za smrti v Srebrenici (což je fajn), konkrétně za tři (což už tak fajn není) a svým vojákům za jejich hrdinskou pasivitu rozdala medaile (wait, what?).
Američané mají v této záležitosti jasno. Holanďané uprchlíky nebránili, protože holadnská armáda je parta buzerantů (srsly, Google it.).

Zeď základny OSN v Potočari

Po tom, co jsme vylezli z muzea, se nám konečně po chvíli zmateného pobíhání po centru našli regulérní turistické informace. Tam jsme chudáky úřednice dobrou půl hodinu bombardovali otázkami ("Nevíte, kam by v okolí Sarajeva šlo jít do přírody? A nejsou tam miny? Fakt tam nejsou miny?"). Pak jsme zašli na oběd - celý život jsem měl k čevapčiči trochu odpor (na čemž se do jisté míryy podepsala naše školní jídelna), ale ta pravá, místní verze - to je porkm bohů, a za směšně nízkou cenu (znáte tu scénu z Eurotripu, kdy dorazí na Slovensko? velmi podobný pocit máte v Sarajevu - konvertibilní marka, oficiální měna BiH, má stabilní kurz půl eura - a i dražší jídla v Sarajevu obyčejně nestojí víc, než 8 marek). Tehdy jsem poprvé pojal podezření, že "voda" je tajné bosenský slang pro "pivo". Objednáte si vod a oni vám donesou pivo - na druhou stranu, bylo nealkoholické, tak mohl akorát číšník dávat najevo, co si o téhle paverzi piva myslí.

Po obědě jsme se víceméně bezcílně potulovali po městě. Sarajevo má uniktání atmosféru, která je do jisté míry dána kombinací čtyř kultur - katolíků, pravoslavných křesťanů, Židů a muslimů - které se tu po posledních několik staletí mísili. Jinými slovy, můžete stát před branou synagogy, koukat, kolik je hodin na věž kostela a poslouchat přiznání muezína že Alláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok. Člověk by si mohl říct, že takováto multikulturní kombinace je zadělávka na problém, ale opak je pravdou - když Konečné řešení dorazilo i do Sarajeva, celé město začalo svorně Židy schovávat, a relivie z místní synagogy schovali v mešitě. I přesto však během Druhé světové války bylo deportováno 90% sarajevských Židů, kteří se do města už nikdy nevrátili.

V průběhu odpoledne jsme dostali trochu žízeň, tak jsme si koupili dvě lahve Karlovačka a vyšlápli si na Žlutou tvrz, která je postavena v kopci nad městem. Naskytl se nám tak unikátní pohled na nejen na město, ale i na symbolické stromořadí, které značí polohu srbských linií během obléhání Sarajeva - a že od města nejsou tak daleko. Když jsme se vrátili zpátky do města, kde jsme konečně našli místo, kde si Princip vystřelil na Ferdinanda (a zapálil tak doutnát k sudu prachu, kterým byla Evropa na začátku 20. století) a protože nám už zase bylo horko, šli jsme se podívat do muzea obléhání Sarajeva. Pokud si myslíte, že Srebrenica byl nějaký výjimečný fail OSN, musím vás zklamat - během obléhání to s nimi o moc lepší nebylo. I když byla v Sarajevu místěna posádka OSN, většinu času trávila dokumentací, který ostřelovač zrovna střílí do davu, počítáním dělostřeleckých granátů dopadajících na město (rekord drží den, kdy byl na Sarajevo vystřelen v průměru jeden granát každé tři vteřiny) a když měli dobrou náladu, jezdili s obrněnými transportéry vedle chodců, aby na ně nemohly střílet kulomety umístěné v kopcích. Doporučuji vám najít si mapu obleženého Sarajeva, abyste pochopili, proč se hlavnímu sarajevskému bulváru říká Alej ostřelovačů.

Zbytek dne (v tu dobu už spíš večera) jsme chodili po mísních obchůdcích (včetně koupě kila želé z místní cukrárny, což byl úkol z domova s větší prioritou, než nešlápnout na minu) a vysedávali v kavárnách. Sarajevo je v tomhle opravdu město zaslíbené - kavárny a čajovny mají stolky a židle v ulici na dlažbě z bílého kamene, přímo v ulicích se kouří vodní dýmky, a hraje hudba. Hlavně v noci pak vyjde do ulic neuvěřitelné množství lidí, díky létu je příjemné teplo a všude je neuvěřitelně živo.

Asi v deset jsme se konečně vrátili do hostelu, kde jsme si dali obligátní pivo s ostatními cestovateli. Že jich tu byla pestrá směska - Italové, Američané, Australané, Pákistánci, a hlavně pak jeden Skot s naprosto božím přízvukem. A pak, konečně do normální postele, i když v hromadné ložnici, konečně spát. V tichu. Bez křečí v nohách, hudby z bosenského rádia, kodrcání, zastávek na kouření a nepříjemných pohledů celníků. Yeah.
Pokud se vám zdá, že tento příspěvek byl nekonečný, máte zhruba představu, jak tenhle den připadal nám.

Mimochodem, pokud bych je někomu dostatečně neprocpal do krku - v levém panelu je odkaz na Rajče, s obskurním názvem "Fotky". Kdybyste se někdo chtěl podívat, jak Sarajevo vlastně vypadá, jsou tam už fotky i z Bosny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama