Květen 2014

Bosenská sága, díl druhý - Sarajevo: Nejdelší den

27. května 2014 v 17:39 | Jiří Sýkora
Jestli je něco možné Nohavicovi vytknout, tak je to chabá znalost geografie. Sarajevo totiž od Halyče (je-li myšlen ten na současné Ukrajině) a jeho plání rozhodně není za kopcem, jak by se mohlo zdát. Je to dobrých 761 kilometrů, vzdušnou čarou. Kdyby byl trochu humánní, nehnal by svoje uprchílky dál, než do Košic, možný do Preßburgu. Na druhou stranu, Preßburg... už to Sarajevo začínám docela chápat.

Nohavica říká, že Sarajevo je město, ve kterém začalo a skončilo 20. století. Já s ním souhlasím a upřímně bych řekl, že těch mezníků tam bylo ještě víc. Určitě tam se začátkem První světové války skončilo 19. století, století optimismu, kdy jen málokdo pochyboval, že národní uvědomění a vědecký pokrok můžou vést k něčemu jinému než samým dobrým věcem. Začalo v něm 20. století, kdy se ukázalo, že národní uvědomění a vědecký pokrok, překvapivě, může vést i k jiným než dobrým věcem. A konečně v něm začalo 21. století jako doba, kdy je i přes veškerou vyspělost a pokrok Západ stále neschopný efektivně řešit války mírovou cestou.

Jak jsem naznačil v minulém díle, cesta byla skutečně výživná. A když říkám výživná, tak říkám, že bych si raději oblékl neopren v rozkroku vystřižený a šel si zaplavat s piraněmi, kdyby to znamenalo, že bych nemusel jet tímhle autobusem. Možná bych dokonce i raději přežil dovolenou s bandou Němců (i když z těchto možností jsou pořád piraně preferovaná volba). První půlku cesty jsem měl starost, abych ve spánku náhodou omylem nespadl na slečnu, co seděla vedle mě - v autobuse totiž inteligentně chyběla opírátka. Nepodařilo se mi ani jedno (kdyby se ona slečně naučila česky a tohle si přečetla, tak se jí omlouvám. Sorry, doufám, že sis nic nezlomila.). To druhé je prvním z mnoha důvodů, proč jsou u mě teď balkánší (a hlavně chorvatští) celníci a policisti někde mezi třetím a šestým stádiem genocidy.

Rozsvítí se světla. Tu noc už nejmíň potřetí, ne-li počtvrtý. Řeknou, že si máme vystoupit. Neochotně se zvednu, proderu se záplavou spolucestujících a vyplazím se z autobusu. Kdo mě někdy viděl v pondělí po ránu, má zhruba pocit, jak se asi tvářím. Nemohu se ubránit pocitu, že na parkovišti kolem mě praská asfalt. Slečna, co sedí vedle mě, si nevzrušeně zapálí za tuto cestu nejméně pátou cigaretu.
Letmo se podívám na hodinky. "Nesnáším tyhle noční zastávky a čekání na hranicích," postěžuju si, zatímco se v hloučku vydáváme směrem k celnici.
"Nauč se kouřit," poradí mi. "To se pak na podobné pauzy budeš vysloveně těšit."
Znovu se podívám na hodinky, protože jsem za těch pár vteřin stačil zapomenout, kolik vlastně je. Za tři a půl hodiny už máme být na místě? Ale já nespal víc, jak dvacet minut!

Nejdelší den

Autobus konečně dorazil do Sarajeva. Neochotně vypadneme z vozidla a hledáme batohy. Ve vzdchu je cítit nezaměnitelná atmosféra Balkánu, kterou zná každý, kdo kdy byl alespoň v Chorvatsku u moře. Jsou tři minuty po půl šesté, okolo je ještě šero, ale za několik desíte minut se rozední a začne bez velké nadsázky nejdelší den naší cesty. Jeho příchod oslavíme tím, že to na sladkých několik desítek minut hned na nádraží zapíchneme.

Po probuzení a rychlém ohledání, zda jsme nebyli okradeni, se dáváme do snídaně. To přilákalo pozornost místních toulavých koček. Ne, že by to i přes svůj trochu špinavý a neupravený zjev nebylo roztomilé, ale pak se mi to snažilo z pod ruky sebrat poctivý řízek od maminky. A jak ví každý, kdo mě alespoň trochu zná, tak když se někdo staví mezi mě a mé jídlo, jde všechno stranou - i roztomilost. Nakonec jsem po nich hodil- chci říct, uctivě jsem jim podal krajíc chleba. Jedno z koťat ho několikrát olízlo, ale jinak jim český chleba moc nešmakoval. Kočky by se měly raději rychle rozvzpomenout na dobu před potopou světa, kdy žraly jen trávu, i když je zrovna nevlastnil vegetarián.

Připomínaje dvě zombie po tahu jsme se vydali na cestu městem. Po chvíli jsme narazili na zvláštní budovu obehnanou betonovou zdí, a když jsme došli před vchod, začali jsme ospale mžourat, co je to vlastně zač, a zkoušeli si ji vyfotit. Že je to americká ambasáda nám došlo až ve chvíli, kdy se k nám přihnal strážný s rukou na holstru, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Měl jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédl dron, tak jsem raději řekl, že ne. Po chvíli jsme narazili na druhou americkou dominantu města - legendární Holiday Inn, svého času během války v Bosně jediný funkční hotel ve městě, ve kterém bydlela většina válečných zpravodajů během obléhání Sarajeva. Žlutohnědou fasádu ve stylu americké korporátní architektury měl již spravenou, ale na betonových částech budovy ještě pořád zely díry po kulkách.

To, jak jsme zjistili během naší procházce po nechvalně proslulé Aleji ostřelovačů, je nedílná součást Sarajevské architektury. Někde jsou díry ve zdech tak zřetelné, že si člověk troufne odhadovat ráži. Další spousta jich je zaplácnutá cementem, ale nikdo už se domy neobtěžoval znovu omítnout. Ani osmnáct let po konci obléhání. Stop po kulometech, puškách a granátech bylo na domech tolik, že jsme je brzy přestali fotit - nemělo to cenu, bylo jich příliš moc.

Po cestě jsme se znovu seznámili s místní faunou - tentokrát s několika toulavými psy. Z nějakého důvodu jsme jim přišli neodolateně zajímaví. Místní z toho neměli srandu (ne že bych se jim tolik divil), čas od času některého z nich podrbali za ušima, ale jinak se s námi náš doprovod přes četné pokusy se ho zbavit táhl přes dobrou půlku města. Po cestě jsme se taky seznámili s unikátní místní flórou, sice sarajevskými růžemi.

Nejdříve jsme potřebovali mapu, která by nebyla dvanáct let stará a dalo se na ní prstem ukázat na méně než sedm ulic najednou. Druhé priorita bylo ubytování, abychom si měli kam dát batohy. O to první se postarala turistická kancelář otevřená podezřele brzy po ránu, o to druhé kavárna Havana s wifi (jak to dřív lidé dělali, když neměli smartphony? vysílali do okolí kouřové signály, jestli nějaký hostel nemá volno?). Tehdy jsme ještě udělali ostudnou chybu, že jsme si dali klasickou kávu místo bosenské.

Ubytovali jsme se stylově v hostelu jménem "Tito 46" (kdybyste někdy do Sarajeva zavítali, můžu ho doporučit, je hned na největším sarajevském bulváru "Maršala Tita" v, překvapivě, čísle 46. ceny jsou od 10-12 euro za osobu a noc). Cestou zpátky do města se nám povedlo náhodou narazit na muzeum Srebrenického masakru. Začínalo být horko, a uvnitř byla klimatizace, tak jsme se tam začli podívat.

Kdyby se měla celá válka na Balkáně shrnout do jednoho příběhu, byla by to právě Srebrenica. Po tom, co sousedské hádky mezi Srby a bosenskými muslimy přerostly v regulérní válku, stávaly se masakry civilního obyvatelstva čím dál častější. To se OSN moc nelíbilo, a po několika velmi rozhořčených nótách, které se staly mezi veliteli četniků velmi oblíbenou náhražkou toaletního papíru, se s tím rozhodlo něco dělat. Do oblasti byl vyslán kontingent UNPROFOR (United Nations Protection Forces, just to add an insult to the injury), který měl vytvořit bezpečné, demilitarizované zóny a civlisty chránit.

Jednou z takových "bezpečných" zón byla, z rozhudnutí Rezoluce 819, i Srebrenica, o jejíž bezpečnost se měli starat holandští vojáci. Dohoda zněla tak, že OSN odzbrojí bosňany uvnitř zóny, zatímco srbská armáda stáhne svoje tanky a děla z okolé Srebrenice. Velké překvapení, Srbové nikam nešli. Naopak, začali bolokovat přístupové cesty, což jednak zapříčinilo humanitární krizi a hladomor v Srebrenici, druhak se nemohli vojáci OSN, kteří zónu opustili, dostat zpátky, což vedlo k poklesu jejich počtu na 600 uvnitř zóny. Srbové dál na UN tlačili, obsadili jim několik pozorovacích postů, až se nakonec UNPROFOR i bosenští uprchlíci stáhli do Potočari, kde byla základna OSN. Tou dobou tam bylo kolem 20 až 25 tisíc lidí, z toho asi čest tisícovek namačkaných uvnitř základny. To doruda rozpálené OSN došla poslední kapka trpělivosti a vydali opravdu rozladěnou Rezoluci 1004, kde vyjádřili hluboké znepokojení nad humanitární situací v Potočari a odsoudili počínání Srbské armády (and not a single Serbian fuck was given that day).

Do Potočari tou dobou už dorazil i generál Ratko Mladić a jeho banda.
"Dejte nám bosňany!" požadoval po veliteli OSN.
"Nikdy! Máme rezoluci, která vám to zakazuje!" odpověděla hrdá hodrá helma.
"Ale ne, rezoluce! Má jediná slabina!" zabědoval Mladić.
Jak jistě tušíte, tento rozhovor se nikdy neodehrál, už jen proto, že nejspíš ani jeden nemluvili česky. Daleko pravděpodobnější verze je tato:
"Give Bosniak!"
"Lol k."

Tak jako tak, UNPROFOR se nejenže rozhodla nezakročit, ale ještě ze své základny vyhostila ty uprchlíky, co se tam schovávali. A pak, za tichého dohledu modrých helem, kteří se tvářili, že nic nevidí, začalo vraždění, znásilňování a pálení, na jehož konci zůstalo přes 8 000 mrtvých, hlavně mužů a starších chlapců, a blíže neurčené množství znásilněných žen a dívek. Holadnská vláda později zpětně přijala odpovědnost za smrti v Srebrenici (což je fajn), konkrétně za tři (což už tak fajn není) a svým vojákům za jejich hrdinskou pasivitu rozdala medaile (wait, what?).
Američané mají v této záležitosti jasno. Holanďané uprchlíky nebránili, protože holadnská armáda je parta buzerantů (srsly, Google it.).

Zeď základny OSN v Potočari

Po tom, co jsme vylezli z muzea, se nám konečně po chvíli zmateného pobíhání po centru našli regulérní turistické informace. Tam jsme chudáky úřednice dobrou půl hodinu bombardovali otázkami ("Nevíte, kam by v okolí Sarajeva šlo jít do přírody? A nejsou tam miny? Fakt tam nejsou miny?"). Pak jsme zašli na oběd - celý život jsem měl k čevapčiči trochu odpor (na čemž se do jisté míryy podepsala naše školní jídelna), ale ta pravá, místní verze - to je porkm bohů, a za směšně nízkou cenu (znáte tu scénu z Eurotripu, kdy dorazí na Slovensko? velmi podobný pocit máte v Sarajevu - konvertibilní marka, oficiální měna BiH, má stabilní kurz půl eura - a i dražší jídla v Sarajevu obyčejně nestojí víc, než 8 marek). Tehdy jsem poprvé pojal podezření, že "voda" je tajné bosenský slang pro "pivo". Objednáte si vod a oni vám donesou pivo - na druhou stranu, bylo nealkoholické, tak mohl akorát číšník dávat najevo, co si o téhle paverzi piva myslí.

Po obědě jsme se víceméně bezcílně potulovali po městě. Sarajevo má uniktání atmosféru, která je do jisté míry dána kombinací čtyř kultur - katolíků, pravoslavných křesťanů, Židů a muslimů - které se tu po posledních několik staletí mísili. Jinými slovy, můžete stát před branou synagogy, koukat, kolik je hodin na věž kostela a poslouchat přiznání muezína že Alláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok. Člověk by si mohl říct, že takováto multikulturní kombinace je zadělávka na problém, ale opak je pravdou - když Konečné řešení dorazilo i do Sarajeva, celé město začalo svorně Židy schovávat, a relivie z místní synagogy schovali v mešitě. I přesto však během Druhé světové války bylo deportováno 90% sarajevských Židů, kteří se do města už nikdy nevrátili.

V průběhu odpoledne jsme dostali trochu žízeň, tak jsme si koupili dvě lahve Karlovačka a vyšlápli si na Žlutou tvrz, která je postavena v kopci nad městem. Naskytl se nám tak unikátní pohled na nejen na město, ale i na symbolické stromořadí, které značí polohu srbských linií během obléhání Sarajeva - a že od města nejsou tak daleko. Když jsme se vrátili zpátky do města, kde jsme konečně našli místo, kde si Princip vystřelil na Ferdinanda (a zapálil tak doutnát k sudu prachu, kterým byla Evropa na začátku 20. století) a protože nám už zase bylo horko, šli jsme se podívat do muzea obléhání Sarajeva. Pokud si myslíte, že Srebrenica byl nějaký výjimečný fail OSN, musím vás zklamat - během obléhání to s nimi o moc lepší nebylo. I když byla v Sarajevu místěna posádka OSN, většinu času trávila dokumentací, který ostřelovač zrovna střílí do davu, počítáním dělostřeleckých granátů dopadajících na město (rekord drží den, kdy byl na Sarajevo vystřelen v průměru jeden granát každé tři vteřiny) a když měli dobrou náladu, jezdili s obrněnými transportéry vedle chodců, aby na ně nemohly střílet kulomety umístěné v kopcích. Doporučuji vám najít si mapu obleženého Sarajeva, abyste pochopili, proč se hlavnímu sarajevskému bulváru říká Alej ostřelovačů.

Zbytek dne (v tu dobu už spíš večera) jsme chodili po mísních obchůdcích (včetně koupě kila želé z místní cukrárny, což byl úkol z domova s větší prioritou, než nešlápnout na minu) a vysedávali v kavárnách. Sarajevo je v tomhle opravdu město zaslíbené - kavárny a čajovny mají stolky a židle v ulici na dlažbě z bílého kamene, přímo v ulicích se kouří vodní dýmky, a hraje hudba. Hlavně v noci pak vyjde do ulic neuvěřitelné množství lidí, díky létu je příjemné teplo a všude je neuvěřitelně živo.

Asi v deset jsme se konečně vrátili do hostelu, kde jsme si dali obligátní pivo s ostatními cestovateli. Že jich tu byla pestrá směska - Italové, Američané, Australané, Pákistánci, a hlavně pak jeden Skot s naprosto božím přízvukem. A pak, konečně do normální postele, i když v hromadné ložnici, konečně spát. V tichu. Bez křečí v nohách, hudby z bosenského rádia, kodrcání, zastávek na kouření a nepříjemných pohledů celníků. Yeah.
Pokud se vám zdá, že tento příspěvek byl nekonečný, máte zhruba představu, jak tenhle den připadal nám.

Mimochodem, pokud bych je někomu dostatečně neprocpal do krku - v levém panelu je odkaz na Rajče, s obskurním názvem "Fotky". Kdybyste se někdo chtěl podívat, jak Sarajevo vlastně vypadá, jsou tam už fotky i z Bosny.

Bosenská sága, díl první - Odjezd

17. května 2014 v 17:12 | Jiří Sýkora
Jestli máte ve svém okolí někoho, kdo se zabývá "sebezlepšováním", motivací, rozvojem osobnosti a dalšími podivnostmi, jistě toto moudro znáte: "Když si něco skutečně přejete, celý vesmír se spojí, aby váš sen uskutečnil."

Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak jsem asi před odjezdem na Balkán musel za každou cenu chtít zůstat v Praze. Vesmír mi totiž nejenže ani za mák nepomohl, ale daleko spíš to vypadalo, že se aktivně snaží bránit mé vůli. Byl to jeden z těch momentů, kdy pochybujete, za je vesmír opravdu kruté, lhostené místo, kterému jste srdečně jedno, a místo toho máte pocit, že je to spíš opravdu kruté, lhostejné místo, které se vám snaží zničit život.

U cest na Balkán, a zejména do Sarajeva, totiž panuje takový backpackerský consensus, jak se tam dostat - nejdříve autobusem, stopem, nebo jakkoliv je to možné do Budapeště, a otamtud legendárním vlakem do Sarajeva. Což zní dost awesome - v Budapešti, která obecně platí za jedno z nejkrásnějších měst Evropy, jsem ještě nebyl, a vlakem jezdím docela rád.

Jak se ukázalo, tenhle plán měl jen jednu jedinou, maličkou vadu na kráse. Mezi cestovateli tolik proslulý vlak Budapešť - Sarajevo byl před několika lety zrušen, aniž by si toho společnost, která ho provozovala, vůbec všimla. Ta se místo toho jen dál tvářila, že spoj existuje, a pouze na něj nelze udělat rezervace. Takřka vzápětí jsem došel k druhému zjištění - vlak z Budapeště do Sarajeva nebyl mezi backpackery oblíbený jen kvůli tomu, že by to byla tak krásná cesta. Byl patrně oblíbený kvůli tomu, že to byla skoro jediná cesta, kterou se šlo do Bosny dostat. Ne že by byl takový problém dostat se třeba do Chorvatska, zvlášť v letní koupácké sezóně, ale co se týče dopravy do Bosny - ticho po pěšině. Toto je okamžik, který by nižší, méně arogantní (a také podstatně méně zoufalí, protože jsem cestu na Balkán plánoval už tři roky, vystřídal jsem tři skupiny lidí, kteří se mnou měli jet, a i tak se počet lidí scvrkl z původních čtyř na dva, druhému účastníkovi/dobrovolnému hledači min můžeme říkat třeba Jindra) brali jako znamení shůry, kterému k dokonalé zprávě, že je vesmír nenávidí, chybí jenom to, aby přestaly platit zákony fyziky a hvězdy na obloze se přeformovaly do souhvězdí Velkého prostředníčku, a na cestu se vykašlali. V našem případě to však vedlo k vymýšlení zoufalých plánů - od trochu šíleného nápadu jet celou cestu stopem (díky Bohu, že jsme tak neudělali, protože s ohledem na naše pozdější stopovací úspěchy touhle dobou možná tak blížili k Záhřebu), jet autem (což by ale vzhledem k tomu, která vozilda máme k dispozici, zahrnovalo expresní mechanický kurz a opravdu pevnou víru), jet nejdřív do Chorvatska a otamtud až do Bosny, jet někam úplně jinam anebo vyvolat Yog-Sothotha a nechat se tam přemístit. Nakonec se však přeci jen povedlo odhalit trochu obskurní autobus z Vídně, což umožnilo provést původní plán provést v takřka původním rozsahu. Po krátkých trablech s rezervací autobusu do Vídně se nám povedlo sehnat spoj dokonce na ten den večer.

Musím říct, že Student Agency jezdím fakt rád. Nejsou to jen pohodlné sedačky, káva zdarma nebo palubní zábava - je to hlavně levné sušené maso.
"Prosím vás, mohl bych dostat nějaké sušené maso?"
"Určitě. Jaké si dáte?"
"Vlastně bych jich potřeboval víc. Tak čtyři."
"Já se omlouvám, ale my jich tu máme jen pár, asi tak ty čtyři. Všechny vám je bohužel dát nemůžu."
"A kolik mi jich tak můžete dát?"
"Tak tři."
Jindra: "A můžu já dostat to čtvrté?"

Vídeň je... Vídeň. Naše bývalé hlavní město asi není potřeba moc dlouze představovat. S krátkou zastávkou v pravotočivé zatáčce jsme tam dorazili asi v půl páté. Ačkoliv jsem zastánce názoru, že je fajn mít na prohlídku města vždy co nejvíce času, tohle bylo možná trochu zbytečně moc. S parkem u Prateru, kde nás autobus zanechal, nebylo tak těžké najít místo, kde bychom strávili zbytek noci. Nejtěžší se ukázalo najít místo na nocleh, kde by už někdo nebyl. Po dvou skoro-setkáních třetího druhu jsme to raději zabalili a šli klimbat pod strom. Tam se na nás k ránu sice přišla podívat policejní hlídka, ale naštěstí nás bez problému nechali jít.

Možná je to tím, že jsem tam už párkrát byl, ale samotná Vídeň mi až tolik zajímavá nepřišla, takže se o ní moc rozepisovat nebudu - pokud se tam zastavíte, určitě se podívejte na historické centrum, do katedrály Svatého Petra Štěpána, a třeba do domu Německých rytířů, který stojí poblíž, a nakonec na Prater, abyste se na to všechno mohli podívat seshora, a můžete si Vídeň s klidným svědomím odškrtnout. My jsme se byli ještě podívat v Belvederu, kde jsme zastihli výstavu umění (na obranu mé pověsti kulturního barbara, neměl jsem tušení, že tam je).

Cestou na nádraží jsme se ještě zastavili v nějaké místní hospůdce. Měli jsme totiž po celodenní prohlídce města poněkud hlad, a zaujala nás nabídka menu za pět euro. Pro pořádek - já umím německy to málo, co jsem se naučil z Alles Gute, a kdybych tam na ně začal mluvit, vyhostili by mě ze země pravděpodobně dřív, než bych řekl "Anschluss". Jindra taky neměl svůj nejlepší lingvistický den, a tak jsme si i po deseti minutách vášnivé debaty se servírkou dávali jídlo víceméně na blind. Naštěstí se z toho vyklubalo jen pvařené vepřové s křenem, a ne nic horšího. Pak nás ještě místní štamgasti povzali na pivo, a docela v dobrém jsme se rozloučili.

Horší to bylo s autobusem do Sarajeva. Jak jsme se až pozdě dozvěděli, linku provozuje bosenská, a ne rakouská společnost. Taky to podle toho vypadalo - autobus působil dojmem, jako by do něj někdo narval o tři řady sedadel navíc, z radia hrála (při nočním přejezdu!) těžko identifikovatelná hudba a díky bujaré společnosti jakýchsi studentů jsme se moc nevyspali (už druhou noc v kuse), aniž bychom s nimi vlastně promluvili skoro jediné slovo. Zlaté (nebo spíš žluté) Student Agency.

EDIT: katedrála ve Vídni, která by vám neměla ujít, není zasvěcená Svatému Petru, nýbrž Svatému Štěpánovi (takzvaný Stephansdome). Možná to byl nějaký podvědomý umělecký záměr, jako že je to pod mou rozlišovací schopnost (ne, vážně si neumím přiznat, že jsem úplně blbej a spletl jsem se), ale říkal jsem si, že bude lepší vás dál nemystifikovat.

Zombie Apokalypsa 2014 - Zmrtvýchvstání ztracenovprekladu.blog.cz

17. května 2014 v 2:27 | Jiří Sýkora
Některým lidem bylo líto, že se v roce 2012 svět nepřestal točit (svoje šance ještě dostaneš, Scorchere), nenarazil do něj ani malinkatý meteorit, namísto smrtícího viru chytli ledatak rýmičku, nepovstala ani maličká zombie (dokonce ani křeček) a místo světové potopy je vyplavil soused. Těmto jedincům jsem se rozhodl vyjít vstříc a vskřísit jinou polozapomenout zrůdu z hlubin času, sice tento blog. Jelikož tento blog, naneštěstí, není Ježíš (což by ale byl cool), trvalo mu to místo tří dní necelé dva roky.

Původně jsem měl v úmyslu nechat tento blog tak, jak jsem ho po návratu z Japonska opustil, jako takové mementum na doby dávno minulé, ale poslední dobou zjišťuji, že mi blogování trochu chybí. Jelikož jsem se na rozdíl od slušné části českých bloggerů rozhodl nezaprodat se politice (ano, dívám se na vás, pisálkové z blog.idnes.cz), mám v plánu pokračovat v quasi-cestopisném obsahu, a povyprávět o dalších, menších cestách. Na úvod bych rád poznamenal, že nejsem kdovíjak protřelý cestovatel (nebyl jsem v Pákistánu a nejsem nejvíc), nečekají tu na vás žádné žhavé reportáže z deštných pralesů (je tam vůbec wi-fi?) a obecně jsem nepříliš cool a zábavný člověk (byli jste varováni), nicméně mi přijde lepší zamořovat svými historkami internet kde je nikdo nemusí číst, než jimi nudit lidi po hospodách. Takže, připravte si brokovnice, motorové pily a disující komentáře, můžeme začít.