Září 2012

Arcipajzl Franty Straky

16. září 2012 v 14:55 | Jiří Sýkora
Tato povídka s podtitulem Kdyby AFS byla restaurace původně vznikla v hlubinách mého pobytu v Japonsku, v jednom z mnoha momentů rozčarování nad fungováním AFS. Původně jsem neměl v úmyslu ji prezentovat zcela večejně, nicméně jelikož se na Hokkaidó ne tak pomalu, zato velice jistě, rodí další testament neschopnosti AFS, rozhodl jsem ji vašim očím představit alespoň nyní, dodatečně.
Mějte prosím na paměti, že se jedná o kritiku především na účet AFS, nikoliv však (těch slušných) hostujících rodin a škol. Nejsem si jistý, jak moc bude zajímavá pro ty, kteří nejsou obeznámeni s fungováním AFS, nicméně doufám, že těm, kteří těmito zkušenostmi oplývají, přijde k dobru.

Muž vešel do zakouřeného lokálu a s úlevou si vydechl. Dvě hodiny už bloumal deštěm po ulicích ve snaze najít alespoň nějaký podnik, kde si konečně mohl dát večeři. Po stěnách visely různé diplomy a poděkování za dobrou stravu, a samotný interiér se zdál trochu přezdobený, aniž by to výrazně prospívalo provozu. Muž byl nicméně spokojený, že konečně našel otevřenou restauraci, odložil mokrý deštník, svlékl promočený kabát a usadil se ke stolu. Číšník se objevil záhy.
"Dobrý večer, a děkuji, že jste si pro svou večeři vybral právě Arcipajzl Franty Straky. Úvodem bych vám rád pověděl něco o historii Arcipajzlu. Původně byl založen v rámci projektu "Absurdistan Food Service", který zahrnoval kantýny pro řidiče tramvají. Arcipajzl se postupně začal zabývat i obsluhováním veřejnosti, a se zrušením tramvajové linky se na tuto klientelu zaměřil úplně. Dnes má náš řetězec více jak padesát podniků po celém světě, a každý rok obslouží mnoho tisíc spokojených zákazníků."
"To je, ehm, zajímavé… Řekl bych," odpověděl zaskočený muž. "Mohl bych si objednat?"
"Jistě. Máme bohatou nabídku českých i zahraničních jídel."
"Dobře. Dal bych si řízek s bramborem a malinovou limonádu."
"Jistě. Hned to bude."
Muž si lehce oddychl a opět se rozhlédl po lokále. Zákazníků bylo v restauraci poskrovnu, zatímco obsluhou se to jen hemžilo. Několik očividně nezaúkolovaných číšníků posedávalo na baru, a uklízeči, kterých bylo v podniku očividně příliš mnoho, povětšinou opírajíce se o svá košťata nepříliš nenápadně pospávali.
"Tak, už to tady máte…" vytrhl muže z přemýšlení číšník.
"To byla tedy rychlost," odpověděl muž, ale zarazil se, když si všiml, že číšník v ruce nedrží talíř, ale složku papírů.
"Tady to mi musíte vyplnit, to víte, standardní procedury. Tady mi dvakrát vyplňte osobní údaje, tady lékařské záznamy, abychom věděli, že jste schopen řízek s bramborem strávit, tady to samé prosím v azbuce, tady na ten papír prosím napište děkovný dopis dodavatelům potravin…"
"Děkovný dopis?"
"Jistě. Veškeré suroviny, které Arcipajzl Franty Straky požívá, jsou dodávané dobrovolnými dárci. Ti to dělají zadarmo, takže je třeba, aby jim zákazníci projevili náležitý vděk. Nakonec mi tady na tento papír sepište esej, jak moc máte rád řízky."
"Prosím?"
"To víte, máme tady dalších pět zákazníků, kteří by si rádi dali řízek, jenže řízky tu máme jen čtyři. Takže musíme vybrat ty, kteří si to nejvíce zaslouží."
"Nebylo by lepší udělat těch řízků více?"
"Náš kuchař má jen jedny ruce. Teď už, prosím pište. Za dvacet minut jsem zpátky u vás."
Muž se dal do psaní. Číšník svůj slib splnil a zanedlouho opět přispěchal ke stolu.
"Už to máte vyplněné?"
"Jistě… tady to máte."
"Dobře… dobře… aha," usmál se číšník, když si prolistoval papíry. "Gratuluji vám, byl jste vybrán pro konzumaci řízku."
"Chvála bohu," vydechl spokojeně muž.
"Tak, ještě než vám budeme moci jídlo připravit a naservírovat, budu od vás potřebovat podepsat prohlášení, že o nás nebudete nikde dávat špatné recenze. A tady prosím napište motivační dopis kuchaři, aby věděl, že se na jeho jídlo skutečně těšíte."
"Ale vždyť jsem už jednu esej psal!"
"Jistě. Ale protože máte drobné zdravotní potíže, které by mohli ovlivnit vaši schopnost řízek strávit, musíme se přesvědčit, že skutečně o tuto zkušenost tolik stojíte. A také od vás budu potřebovat platbu předem. To dělá dvě stě padesát čtyři koruny."
"Tolik? Ale vždyť jste říkal, že suroviny dostáváte zadarmo!"
"To ano. Ale to víte, pořád musíme platit nájem, elektřinu, výplatu…"
"To se nedivím, že s takovým osazenstvem platíte tolik."
"Ve skutečnosti většina personálu zde pracuje pouze z ochoty obsloužit zákazníka a nedostává žádný plat. Taktéž nesmíte zapomenout na pět porcí denně, které servírujeme zadarmo."
"Zadarmo? Jak to?"
"Protože ti lidé mají hlad."
"Ale já mám také hlad!"
"Proto jste snad tady, ne?" usmál se číšník a vzal ze stolu zákazníkovy peníze. "Jednu rundu pro všechny!" zvolal a zamával bankovkami.
"Prosím? Vy jste pozval celý lokál za moje peníze?"
"Ne, za peníze Arcipajzlu."
"Ale vždyť jsem vám ty peníze dal já!"
"Ano, dal. Ale teď už náleží Arcipajzlu, a ten s nimi naloží dle svých potřeb. A nešklebte se, vy dostanete také."
Číšník s úsměvem odešel. Muž si povzdechl, ale na výběr neměl. Kručelo mu v břiše, a v okolí pěti kilometrů nebyla jiná otevřená restaurace. Pak si všiml jakéhosi divného uklízeče, ani ne pět metrů od jeho stolu.
"Kak… tibja… zavuť?" vysoukal ze sebe uklízeč.
"Prosím?"
"Jak… se jmenujete?"
"Novák. Pavel Novák," usmál se nervózně muž. "Jak vy?" zeptal se po delší odmlce.
"Já jsem zaměstnanec. Já nedávám osobní údaje," opáčil nezaujatě uklízeč a odšoural se pryč. V tom se ozvala rána z kuchyně a v těsném sledu za ní lavina nadávek. K mužovu stolu znovu přispěchal číšník.
"Promiňte, ale v kuchyni nám vypadly pojistky… Je mi líto, ale vaše jídlo se zpozdí o půl hodiny. Doufám, že to chápete."
"No, jistě, co se dá dělat," povzdechl si rezignovaně muž.
"A druhá věc. Jelikož se váš řízek nestačil dopéct, budeme ho podávat syrový."
"Prosím?"
"No, nedivte se. To se stává."
"Nemůžete nahodit pojistky a řízek prostě dopéct?"
"To bychom museli dopřipravit jídlo všech zákazníků, a to by bylo velice náročné. Musíme být přeci spravedliví, nebylo by fér, kdybyste vy jedl dopečený řízek a ostatní žvýkali syrové maso."
"Nemůžete prostě to jídlo dodělat všem?"
"No, můžeme to zkusit… budeme muset napsat na ústředí do Absurdistánu, abychom zjistili, jestli je tato procedura možná. Pak bychom museli otvírat skříň s pojistkami, ta je ve sklepě, zkoumat, které jsou dole, nahazovat je, zjišťovat, jestli už proud funguje, pak znovu zapínat všechny spotřebiče… Navíc ani nevíme, jestli to bude možné a bude to dlouho trvat. Daleko jednodušší bude, když ten řízek prostě sníte syrový."
"Já… já chci vrátit peníze!"
"To bohužel není možné. Peníze vracíme jen v případě mimořádných událostí."
"Výpadek proudu není mimořádná událost?"
"Ne, proud tu vypadává každé sudé pondělí."
"Ale dnes je sobota!"
"Vidíte, to je skoro pondělí. Pokud ale přesto chcete odstoupit od smlouvy, Arcipajzl si bude muset naúčtovat devadesátiprocentní stornopoplatek."
"Kriste pane… to nejste schopni zajistit ani dopečený řízek?"
"Pokud vám vadí syrové maso, měl jste si dát mrkev. Ta se dá jíst i nepřipravená. Navíc, jde přeci hlavě o brambory, a ty už jsou hotové."
"Ale já chtěl řízek!"
"S brambory. Tak vidíte. Ty si můžete užít i tak. A aby se neřeklo, že se o vás staráme špatně, posypeme je koprem."
"Ale já kopr nemůžu vystát!"
"Alespoň to pro vás bude nová zkušenost."
"Jsem na něj alergický!"
"Když si budete říkat, že na něj jste alergický, tak po něm spíš budete mít potíže."
"Nemůžete prostě, prosím, dopéct ten řízek?"
"Bohužel. Ale podívejte se třeba na toto poděkování, tato paní si na našem řízku moc pochutnala."
"Ale ta ho jistě měla dopečený."
"To ano, ale maso to bylo stejné. Tak přestaňte odmlouvat a snězte svůj řízek syrový."
"Budu si na vás stěžovat!"
Číšník se zamračil. "Tak tady hned nevytvářejte dusnou atmosféru. Podívám se, co se s tím bude dát dělat," odpověděl a odešel směrem ke dveřím do sklepa. "Nevděčník jeden," zaslechl ho muž mručet na odchodu.
Zanedlouho se v kuchyni opět rozsvítilo a za několik minut už číšník spěchal k mužovu stolu s kouřícím talíře.
"Tak, tady to máte."
"Koukám, že jste mi tam ten kopr dali tak jako tak."
"Je součástí pokrmu. Ale musím vás požádat, abyste nejedl oblohu z mrkve a salátu."
"Proč, prosím vás?"
"Ovlivnila by celkovou chuť pokrmu a zkazila by vaši zkušenost."
"Tak proč jí tam dáváte?"
"Bez oblohy by to nebylo správné jídlo."
"Proboha… tak už mi to dejte."
Číšník položil talíř na stůl a odešel, a muž se pustil do jídla. Řízek samotný nakonec nebyl tak špatný. Mávl na číšníka, že už dojedl.
"Ten řízek byl docela dobrý, musím říct," usmál se zlehka na číšníka.
"To jsem rád, že jste byl s našimi službami spokojený. Teď ještě prosím předneste desetiminutový děkovný proslov, aby všichni věděli, že jste patřičně vděčný Arcipajzlu Franty Straky, a můžete jít."

Z hlubin času

16. září 2012 v 14:41 | Jiří Sýkora
Tento text původně vznikl krátce po mém příletu do Japonska, konkrétně během popříjezdové organizace. Jelikož však byl silně kritický k AFS a protože v každém z nás ještě přežívá trocha socialistických manýrů v pdoobě autocenzury, nakonec byl z blogu a z článku "Over the hills and far away" (http://ztracenovprekladu.blog.cz/1108/over-the-hills-and-far-away) stažen. Můžete si ho však přečíst nyní. Budiž to začátkem krátkého oživení blogu v podobě publikace z různých důvodů nepublikovaných textů a článků.

(...)
Nyní budu chvíli nepříjemný a dost možná nezdvořilý. Přičinou je jeden velký, celosvětově fungující bordel zvaný AFS. Pokud se s nimi chystáte na roční pobyt, mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrý je, že za sebou máte asi nejlepší agenturu organizující zahraniční pobyty na českém (nevím jak světovém) trhu. Ta špatná je, že ani tak to není žádná sláva. Na vině není ani tolik hlouček nadšených, neplacených dobrovolníků, kteří sice nic nevědí, ale dělají to z dobré vůle a nadšení pro věc. Daleko horší je to s jejich nadřízenými, kteří už peníze berou, ale stále nejsou schopni dobrovolníky nějak zorganizovat. Také oni zpravidla nic nevědí, je jim zatěžko udělat něco nadstandartního (jaké překvapení bylo, když jsme se dozvěděli, že spousta studentů jede do Japonska jen na půl roku prostě proto, že se neozvali a neudělali náležitý bordel) a obecně udržují trvalý chaos ve všech AFS záležitostech. Až do dnešního dopoledne jsme totiž nevěděli, jestli bude popříjezdová orientace v Tokyu, nebo v lokálních centrech, a jestli se tam tedy pojede rovnou, nebo až potom. I tak nám každý tvrdil něco jiného, dokud nezaznělo oficiální prohlášení.
Popříjezdová orientace je kapitola sama pro sebe. Autobus nás zavezl do hotelu, kde nás rovnou nasměrovali do jídelny, kde jsem si naházeli kufry na hromadu a vyfasovali slušivé cedule se jmény, které jsme za žádných okolností nesměli sundat. Omezení bylo víc, všechny je vypisovat nebudu, ale spíš než doporučení pro téměř dospělé, kteří se odhodlali strávit rok v neznámé zemi, to připomínaly pravidla pro školu (nebo spíš školku) v přírodě. Poté jsme pět (!) hodin čekali u prázdných jídelních stolů, než nám konečně rozdali klíče od pokojů, abychom se po třináctihodinovém letu mohli vysprchovat a alespoň trochu vyspat.
AFS soustředění jsou obecně zábava. Organizace jejich bloků funguje asi takto: vyberte z libovolní pedagogické příručky náhodnou hru, přidejte k ní první morální poučení pro pobyt v zahraničí, které vás napadne, a mořte s tím vaše svěřence tak dlouho, jak to půjde. Poté proces opakujte. Účastnit se musí, stěžovat si nemůžou, takže vše bude OK.
Korunu všemu nasadila příručka AFS pro Japonsko, která by se nelépe dala charakterizovat jako "Jste neschopní, nevychovaní barbaři a vše, co uděláte, naštve vaší hostitelsou rodinu, takže vás dříve nebo později vyloučíme". Docela dobře si dokážu představit nějakého účastníka s křehčí psychikou, který po přečtení této bružurky odmítne nastoupit do letadla. Tohle mi naštěstí nehrozí, možná proto, že jsem si ji přečetl až na palubě, takže jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Přiručka totiž opravdu, místo aby účastníka trochu uklidnila, informuje, že váš život v domovské zemi definitivně skončil a že jste jen existence bez lidských práv existující pouze pro pobavení hostitelské rodiny a školy.