Červenec 2012

That's all, folks

14. července 2012 v 16:21 | Jiří Sýkora
Čas opět postoupil a já se opět prokázal jako velmi líný blogger - koneckonců, kdybych líný nebyl, už bych dávno ovládl svět, ale bohužel (nebo snad naštěstí) líný jsem, takže se ještě nějaký čas můžete těšit z iluze svobody.
Anyway, čas poskočil dopředu až příliš rychle, a proto je třeba, ať už se slzou v oku nebo bez (v tomhle můžu klidně lhát, poněvaž stejně vidíte prd. teoreticky bych mohl lhát i o tom, že jsem byl v Japonsku, co vy víte), oznámit, že tohle je buď poslední, nebo rozhodně jeden z posledních příspěvků.

Rok uběhl, od nekončených zimních dopolendních klepání kosy ve škole, přes sprinty po chrámech a bloumání po všemožných trzích po nacpávání si bachoru i knihy všemožnými japonskými pochutinami, jako voda v Niagarských vodopádech. Bylo to plynutí občas sice zadrhnuté, nicméně velice vydatné.

Poslední týden proběhl, jak už to bývá takovým zvykem, ve znamení loučení. Japonci se mě rozhodli na poslední chvíli zahrnout nejrůznějšími tretkami jakožto upomínkami (tuším za tím lobby japonské pošty), přísahali, že na mě nikdy nezapomenou a že jsem jejich úplně nejlepšejší kamarád (je třeba brát s nadhledem, ale alespoň to potěší - kdo z vás by to řekl, i kdyby to byla pravda, plantážníci?) a spolužačky si mě fotily jako o závod (myslí dopoředu - chtějí mít jednou čím strašit děti).
Minulý víkend a v průběhu týdne probíhaly rozlučkové párty - nejdříve s rodinou, která uspořádala velkolepou grillovací žranici, a o den později o něco skromnější s AFS - bývalá hostující rodina se právě vrátila z Čech, a tak jsem kromě lehkého kimona a japonských pantoflí dostal i pár stovek v korunách.
V pondělí jsem měl poslední den ve škole, tak jsem narychlo vyhrabal všechny dávno zapomenuté knížky z knihovny. Na shromáždění na konci dne jsem měl opět proslov před celou školou - tentokrát jsem si ho napsal sám.
Nakonec jsem dvakrát zašel na večeři se spolužáky - nejdříve s mladými samuraji z kendó, kteří z nějakého důvodu považovali za zajímavý happening dotáhnout mě do restaurace v evropském stylu. Včera jsem zase zašel se spolužáky na maso grillované v tradičním japonském stylu (pokud vás zajímá, co to je, podívejte se na článek Grillování v Japonsku, nebo tak nějak). Namísto očekávaných čtyřech, pěti spolužáků jich nakonec přišlo šestatřicet - a i přes to, že jsem si u jednatřiceti nebyl zrovna dvakrát jistý jejich jmény a s půlkou jsem nepromluvil víc jak deset vět, všem bylo hrozně líto, že odjíždím. Tentokrát už mi hovězí jazyk jako zas tak zvláštní pokrm nepřišel, i když byl trochu tuhý.

V úterý a středu probíhal školní sportovní den, opět se svou skoro olympijskou náladou. Hráli jsme softbal (v nás překvapivě málo oblíbená, nebo spíše neoblíbená hra - přitom to je jedna z mála dobrých věcí, co přišly z Ameriky), a i když jsem si s pořádnou dávkou štěstí dal homerun, dostali jsem na všech zápasech napráskáno hůř než Argentinci na Falklandech (ano, Falklandech, ne Mal-cosi).
Když už jsem zmínil Olympiádu, je třeba dodat, že Japonci vyslali do Londýna expedici, která má dohlížet na přípravu her, v podobě dospělé Japonky ve školní uniformě s obrovským obočím a velkými, křivými zuby - jedna z ukázkových japonských televizních celebrit. Aby podívaná dostala grády, přizvala si k natáčení místní spřátelené showmany - člověka, co mluví zásadně krkanci, a individuum v superhrdiském kostýmu, schopného zaprdět cokoliv od pozdravu po God save the Queen (není mi jasné, co ten člověk, je-li to člověk, proboha jí). Třetí den po začátku natáčení si skupinka vysloužila v Londýně tak špatnou reputaci, že je přestali pouštět na památky.
Je však třeba dodat, že tohle byl i na Japonce trochu extrém.

Balení, které jsem původně odhadoval na dvě hodiny (koneckonců, je to jen jeden pokoj, ne?), se protáhlo na tři dny - věci se schovávaly po pokoji lépe než jugoslávští partyzáni, objevovaly se v přesně dávkovaných skupinkách a obecně odmítaly ubýval. Jelikož v červenci a srpnu existují v Japonsku jen dva druhy počasí, tedy vedro na umření, nebo vedro na umření s tropickým deštěm, objevil jsem díky nepříliš dobře fungující klimatizaci spoustu nových míst, kde se může člověk potit.
Dnes dopoledne, po té, co jsem konečně nastrkal poslední věci do kufrů a s hekáním je odnesl do auta, jsme ještě zašli na japonské řízky (ty mi budou chybět) a hurá na nádraží přímo do náručí AFS.
AFS se od minule poučilo a místo sedmihodinové jízdy autobusem nás poslali šinkansenem. V Tokyu se nicméně vše vrátilo do starých kolejí, kde nám po půlhodinovém pořadovém cvičení na přeplňeném a vypraženém peróně rozdali jmenovky velikosti A5 s pravidly pro chování v hotelu, jako třeba "nechodit do pokoje opačného pohlaví" (ano, je nám deset a mohli bychom si hrát "na doktora", nebo by nějaká "slečna dospělá a zocelená pobytovou zkušenost" moha přijít do jiného stavu s někým, koho zná pár hodin), kouřit a pít (zhřešil jsem a koupil jsem si colu) a používat mobil a internet na pokojích (olol). Kdybych nemusel nosit jmenovku (kterou jsem během pěti minut stihnul "ztratit"), připadal bych si zase jako na škole v přírodě. Teď mám spíš pocit účastníka rekreačního tábora na Sibiři.
Jak se AFS rozhodla rozšoupnout na dopravě, začala šetřit na jídle, a tak mezitím co ostatní hoteloví hosti nadšeně dlabali otevřený bufet, my pojídali erární ohřívané jídlo v množství pro nedonošeného Japonce. Jídlo trochu vyvažuje fakt, že tu mají úžasná masážní křesla - je to něco mezi masáží a výslechem dle práva útrpného, ale je to awesome.

Zítra v 1115 japonského času odlétám z Narity, a v 1800 SEČ po mezipřistání ve Vídnu přistávám na Ruzyni (nebo Havlovi, či jak se to teď jmenuje).

Dámy a pánové, byla to opravdu velkolepá jízda. Někdy bych si to určitě dal znovu. Jak už to tak k loučení patří, chtěl bych (ne)jmenovitě poděkovat své rodině, jednak za trpělivost s velmi občasnými zprávami o životě a jednak za finanční podporu, bez které by tato celá operace vůbec nebyla možná. Dále mojí hostující rodině, byť si to nejspíš nikdy nepřečtou, za opravdu úžasnou péči a bohorovný nadhled nad všemi trablemi, co jsem jich jen za ten rok způsobil. Stejně tak bych chtěl poděkovat mým japonským učitelům, ať už za jejich pomoc (především mému bývalému třídnímu, který vždy ochotně zařídil veškeré papírování, a všem vesměs japonštinářům a angličtinářům, kteří se mě, ať už více či méně úspěšně pokoušeli něco naučit), nebo za to, že mě nechali při svých hodinách v klidu spát. A samozřejmě podstatná část mých díků patří vám, kteří jste si tento blog ve vašich prohlížečích čas od času otevřeli.

Ještě bych toho napsal více, ale prochází se tu Japonec, kterému jsem se už natřikrát pokoušel vysvětlit, že "ne, opravdu nemám zájem o "dopisovací projekt AFS" a že ne, představa dopisování s neznámým člověkem mě moc neláká", nicméně efekt byl asi takový, jako kdybych se petadrou pokoušel prorazit pancíř tanku M1 Abrams. Že by z toho vznikla nová definice buddhistického nekonečného eonu - přesvědčit člověka od AFS, že ty jejich "úžasné akce a podniky "pro podporu přátelství, lásky, míru a bratrství"" (I'm not kidding you, tohle je na tom papíru opravdu napsáno) vlastně stojí za pendrek?

Anyway, ať už tady, nebo jinde na internetech, nashledanou.