Duben 2012

Hirošima

26. dubna 2012 v 15:43 | Jiří Sýkora
V našel druhém (a snad prozatím posledním) díle o cestování do minulosti se podávíme na přelom března a dubna, a výlet do Hirošimy. AFS udělala gesto dobré vůle a uspořádala třídenní výlet pro několik studentů výlet na západ Honšu, konkrétně do Hirošimy, Kobe a Kyota.
Výlet měl, kromě řidiče, Japonce od AFS, veskrze evropskou náturu - kromě mě ještě jedna Češka (do té doby považována za zesnulou), Švéd, Švýcarka, Němka, Belgičanka a Portugalka, která za celou dobu výletu nezavřela ústní otvor. Dokonce skoro nejedla, jen aby mohla dál a dál žvanit. Jedinou výjimku oproti starému kontinentu byla jedna Kanaďanka, k tomu ještě quebecká separatistka s rodnou francouzštinou - jasná teroristka. Od okamžité exekuce ji zbaránil pouze pěkný kukuč, a fakt, že patřila k těm příčetnějším členům výpravy. Ale i tak byla bedlivě sledována pro projevy sabotáže, mluvení francozsky nebo vykřikování teroristických hesel jako "Je me souviens."

První den probíhal s výjimkou návštěvy ninjovské vesnice (stejně zastávám názor, že vesnice ninjů, která je vidět už od parkoviště, nemůže být autentická) poměrně monotóně. Denník z prvního dne, psal-li bych nějaký, by vypadal asi takhle:
"Sedíme v autě. Švýcarka a Němka na předních sedadlech o čemsi debatují v řeči Vaterlandu. Belgičanka, Portugalka a Švéd nadšeně debatují snad o každém disneyovském filmu, který kdy viděli, a o popové hudbě. Na Disneye jsem se nedíval, Ozzyho Osbourna, Deep Purple ani AC/DC nidko nezná, nemám se s nimi o čem bavit. Češka to vyřešila po svém - poslouchá MP3 přehrávač. Hořce lituji, že jsem mobil a sluchátka nechal doma. Pokouším se spát, ale pronásledují mě noční můry o Lady Gaga obalené v mase a držící v rukou růžový samopal."
Navečer jsme dorazili do hrošimského Comfort hotelu, vybudovaného podle americké franchiesy tak přesně, že jsem si připadal pomalu jako ve Státech - včetně kávy na recepci a automatu na led.
Den jsme zakončili výpravou na hirošimské okonomiyaki, vaječné placky, zde kromě klasické náplně jako krevety, maso a zelí obohacené hlavně o smažené nudle. Jsou údajně nejlepší v Japonsku a rozhodně nejlepší, co jsem zatím jedl.

Druhý den jsme vyrazili poměrně brzy ráno, a navštívili Hirošimský památník míru, což je zdvořilý název pro muzeum Velkého třesku. Zážitek odtud lze popsat jen velmi těžko. Dovolím si snad jen komentář, byť zcela z mého vlastního názoru, že je smutné, že po smrti něco mezi 500 000 a 1 milionem japonských civilistů následkem spojeneckých konvenčních náletů (k tomu něco přes 250 tisíc z Hirošimy a Nagasaki), po zničení dvou měst atomovými bombami jen pro zastrašení Sovětského svazu a takových praxích amerických vojáků, jako bylo lovení trofejí (zuby, lebky a další části těla mrtvých Japonců) se Amerika dál tváří jako "ti klaďáci". Přitom za americkou protijaponskou propagandu by se nemusel stydět ani Hitler, a velmi početná část Američanů by vám v té době řekla, že Japonci jsou podlidé a že nechtějí jen totální vítězství, ale kompletní genocidu japonského národa.
Za zmínku snad stojí, že budovu nejbližší epicentru, která zůstala stát, navrhl Čechoslovák Jan Letzl. Původně se jednalo o Prefekturální palác pro hospodářské výstavy, dnes je ponechán zakonzervovaný ve stavu, v jakém ho zanechalo patnáct kilotun atomové bomby.
Navečer jsme se přesunuli do městečka, jehož jméno již upadlo v zapomění, oplývající především krásným hradem. Na prohlídku ovšem nedošlo, jednak nebyl čas a jednak byl hrad právě v rekonstrukci.

Třetí den jsme navštívili město Kobe. Na ochutnávku předraženého hovězího bohužel (či snad naštěstí - jeden steak vás vyjde v přepočtu i na deset tisíc korun) nedošlo, jelikož jsme si prohlédli pouze místní Chinatown (ano, i japonská města mají místní čtvrti. pokud vás zajímá, jak vypadají, tak jsou přesně stejné jako čínské čtvrti v Americe). Tam jsme aelspoň ochutnali čínské knedlíčky plněné vepřovým masem.
Na poledne jsme se přesunuli do Kyota. Jelikož tam už většina účastníků byla, nebo se tam v brzké době chystala, místo běhání po památkách jsme se prošli starou čtvrtí vybudovanou v japonském stylu, vyrabovali pár obchodů a hodovali na rýžových koláčcích a zmrzlině ze zeleného čaje. Náhodně potkaná americká turistka zde přispěla k nekonečné hanbě svého národa, když o městě prohlásila, že "je to krásná autentická čínská vesnice."
Oběd jsme pojali trochu netradičně a zašli do McDonaldu. Japonci mají burgery poměrně dobré, ale z nějakého důvodu do každého dávají sázené vejce. Zjištění, že nikdo z přítomných nezná Pulp Fiction, mě dovedlo k pláči.

Pokud vás zajímají nějaké nové drby, zde jsou: jsem ostříhaný. Shodil jsem značně rašící hřívu vlasů, ze které nakonec holič po hodinové práci stvořil něco podobného týden odrostlému rekrutovskému sestřihu. Ale má pochvalu za to, že jsem se poprvé po dlouhé době při pohedu na své ostříhané já nelekl (alespoň ne moc).
Taktéž proběhl test sportovní zdatnosti. Ukázalo se, že i přes roční chátrání těla jsem stále nadprůměrně fyzicky zdatný Japonec, především díky fyzické síle, kde jsem jim trochu pobořil tabulky - každou rukou dokážu vyvinout stisk kolem pětašedestái kilogramů, což je o sedmnáct víc, než s kolika počítá nejlepší výsledek. Součástí testování byla také zdravotní prohlídka - museli jsme se svlékat do půl těla, takže ten, kdo mě zná osobně, se může bavit představou, jak jsem vedle Japonců s konstitucí člověka právě se navrátivšího z koncentračního tábora vypadal. Při té příležitosti jsem zjistil, že jsem přibral něco okolo pěti kilogramů oproti původní váze v Čechách. Okaasan toto sdělení polichotilo, já se snažil tvářit neutrálně a šel z počítače dolovat tréninkový program jednotek SEALs.

Inuyama

16. dubna 2012 v 16:56 | Jiří Sýkora
V dnešním článku si trochu zacestujeme časem. Konkrétně o tři týdny zpátky. Cestopis z Psí hory přináším se zpožděním především proto, že, jak každý kdo mě zná, moc dobře ví, jedna z mála věcí větších než moje železná vůle a obdivuhodná píle je moje bezmezná lenost. Jednuduše jsem posledních pár týdnů místo psaní hleděl na otevřené prázdné textové okno.
Taktéž se ukázalo, že návštěvnost je přímo úměrná době od vydání posledního článku, zatímco po aktualizaci spadne zpravidla na nulu.

Inuyama je pro mě místo zvláštního významu, a to toho, že se tam chystám podívat skoro už od samého začátku. Druhým takovým místem je velká socha Buddhy v Tokai-shi, kde jsem byl s otoosanem hned druhý den, bohužel bez foťáku, takže jsem se ho značnou dobu chystal zvěčnit. Jelikož Big B. byl konečně vypátrán - je schován v zalesněném vrchu kopce, kterých je v Tokai-shi kousek od sebe asi deset - rozhodl jsem se konečně vyrazit do Inuyamy.

Dominantou tohoto malého města severně od Nagoya-shi je především hrad, a to sice nejstarší v Japonsku. Přežil zemětřesení, nevyhořel, nezdemolovali ho během období Meiji a dokonce ho ani nevybombardovali Američané (pokud by jste se někdy divili, proč je v Japonsku tak málo původních památek, tak především proto, že Američané žárlil na Hitlerův killcount. kam se hrabou staletí válek a přírodních katastrof na americké ego uražené jediným překvapivým útokem...).
Z hradu je opravdu pěkný výhled do okolí. Inuyama leží v horách, a z jedné strany jí obtéká řeka, která zároveň suplovala část hradeb (dnes již zbořených). Vedení hradu se zřejmě cítilo poctěno mou návštěvou, a tak mi v ceně vstupenky přidělili i anglicky mluvícího průvodce. Moc milý chlapík, i když jsem z jeho vyprávění o "východním a západním týmu, jejich kapitánech a finálním mači u Sekigahary" měl pocit, že se o titul šóguna místo válčení hrál fotbal. Na druhou stranu jsem se o japonských hradech i samurajích dozvěděl pomalu víc, než za posledních z půl roku, a když zapáleně popisoval obranu hradu a se zájmem se vyptával, jak hrady bráníme u nás, měl jsem skoro pocit, že se někdo hrad pokouší dobýt každý sudý čtvrtek, a očekává, že podobná situace je i v Evropě.
Hrad byl založen v Období válčících států japonským šlechticem jménem Oda Nobuyasu. O něco později se jeho správy ujal Oda Nobunaga, jeden ze tří největších vojevůdců souboje o šogunát. Když potom Nagoyský hrad, který je z vrchního patra vidět, dobyl jeden z jeho rivalů, Tokugawa, pozdější šógun, mohli se na sebe za jasného počasí oba warlordi mračit celý den, aniž by museli opustit své hrady.
Odovi se také povedlo zajímavé prvenství - ke konci 16. století se mu povedlo shromáždit 300 mušket, což bylo nepředstavitelné číslo. Mimochodem, strop místnosti vládce hradu je speciálně upravený, aby po něm nemohli šplhat nijnové. Docela děsivé, když se nad tím zamyslíte. Člověk aby se bál, co mu spadne na hlavu, i doma.
Přímo pod hradem se nacházejí dvě svatyně, jež stráží sochy psů, podle nichž je Inuyama pojmenována.

Další zajímavostí je čajový altán, který nechal postavit jeden z největších mistrů čajové ceremonie. Interiér jsem bohužel tak moc docenit nemohl - asi nejsem dostatečný znalec - ale domek obklopuje opravdu kouzelná zahrada. Povedlo se mi tu také, tentokrát zcela náhodou, narazit na anglicky mluvícího průvodce. Mluvil dokonce i německy, a byl trochu zklamaný, že já ne. Samotný altán se jmenuje Joan, především proto, že jeho autor byl tajný křesťan, a portugalské "Joan" bylo jeho tajné křestní jméno.
Na město Inuyama také shlíží velký, nebo spíš obrovský chrám, kam se chodí řidiči pomodlit jako prevenci dopravním nehodám. Komplex je vestavěný do svahu, a kromě samotné Buddovy haly obsahuje několik majestátních budov, tři menší svatyně, dva hřbitovy a dvě zvonice. Z vrcholku je krásný výled na celé město.

Ještě jsem si ke sklonku dne zahrál na lovce kuriozit a navštívil svatyni Tagata. Co přesně v ní je, si povíme někdy po dvaadvacáté hodině. Teď pouze napovím, že je zasvěcená bohu mužské plodnosti.