Tokyo, den první

7. března 2012 v 10:22 | Jiří Sýkora
Minulý víkend se mi dostalo té pocty navštívit Východní hlavní město, v japonštině Tokyo nebo dříve Edo. Moje host sestra a host švagr tam žijí a pracují, což mi zajistilo kromě gauče i skoro-domorodé průvodce.

Do Tokya se dá obecně dostat dvěma způsoby - první z nich je autobus jednoucí po dálnici. Cesta tak trvá něco k šesti hodinám - pokud zrovna nechytnete zácpu, které jsou na dálnicích u velkoměst poměrně časté. Druhá možnost je Šinkansen - asi nejvíce awesome dopravní prostředek na střední vzdálenosti (možná i vůbec), který se povedlo lidem zkonstruovat. Jedna cesta sice vyjde něco přes dva a půl tisíce (autobus vyjde asi na polovinu), ale celou vzdálenost urazí za 1 hodinu 43 minut přesně. Nejen že vlak překoná nějakých 400 kilometrů kolejí v čase, který by mu mohlo závidět i letadlo (protože se nekoná nic jako odbavování a další srandy, kvůli kterým musíte na letiště dorazit dobrou hodinu a půl otevřením gate, a po nasednutí nečekáte další půlhodinu, než letadlo konečně dostane povolení narollovat na ranway a odstartovat. tady přijdete deset minut před odjezdem, projedete lístek přes turniket, koupíte na nádraží lahev čaje na cestu a nějaké zákusky jako dárek pro rodinu/kolegy, sednete do vlaku a jedete), ale na celé trati se nezpozdí ani o minutu. Po zkušenostech s japonskými vlaky mám chuť poslat zaměstnance českých drah na zkušenou do Japonska, nebo ještě lépe do gulagu na Sibiř. Vlak je také neuvěřitelně pohodlný, může směle konkurovat s bussines třídou letadla (dobře, nemůže, steaky tady nepodávali a sedadlo nebylo elektronicky nastavovatelné a bez televize, ale místa pro nohy jsem měl opravdu více, než jsme potřeboval - a teď si představte Japonce). Wi-fi na palubě je samozřejmostí, a ve třech vagonech jsou vymezené kuřácké prostory.

První den mi opravdu přála Amateratsu (aby ne, byl pátek - v japonštině "Zlatý den") a zimní bunda a svetr se ukázaly jako více než zbytečná zátež. K obědu jsem si dal Subway v japonském stylu - bagetu s krevetami, avokádovou pastou a wasabi, a využil jsem toho, že nádraží je kousek od imperiálního paláce (ano, císařský palác je v samém srdci Tokya) a šel obhlédnout jeho zahrady. Většina komplexu je většinu roku (až na Císařovy narozeniny 23. prosince a na oslavu nového roku 2. ledna) uzavřena, tak jsem mu alespoň dal svůj autogram, ať si má co dát za rámeček. Bohužel kvůli opravám nebyly otevřeny ani Východní zahrady, do kterých je obyčejně vstup povolen celoročně. Omrknul jsem tedy alespoň Nippon Budokan, jedno z nejvýznamnějších center bojových umění v Japonsku (k mé smůle byly zrovna na pořadu pouze koncerty vážné hudby) a Japonské národní muzeum moderního umění, kde jsem s tichým skřípěním zubů vysolil tísíciyenovku navíc za výstavu Jacksona Pollocka - nutno říct, že se to opravdu vyplatilo. Před muzeem jsem natrefil na francouzskou rodinu, se kterou se mi povedlo vést minutový rozhovor v jejich rodném jazyce a zmizet dřív, než zjistili, že francouzsky umím sotva dvacet slov. Ještě jsem se prošel po okolí, a zahájil asi půlhodinovou cestu metrem na místo setkání s onesan (starší sestra). Ještě jsem si prošel okolí zastávky Akihabara, které je typicky Tokyjské - plné obchodů s mangou, heren a karaoke barů. Nakonec jsem byl v devět rád, že můžu jít ke svým hostitelům a spát.
Ponaučení z prvního dne: Toyko je opravdu o dost šílenější, než zbytek Japonska. Nejen, že se tu prolíná tradiční kultura a moderní architektura - staré zahrady a chrámy tu stojí doslova vedle mrakodrapů. Navíc tu skoro všichni umí anglicky. Šílené.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 starší matka starší matka | 7. března 2012 v 10:34 | Reagovat

:-) šíílené....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama