Březen 2012

Hark, now the drums beat up again

18. března 2012 v 8:48 | Jiří Sýkora
Abych alespoň projednou udržoval tradici své rodné země, budu dnes bonzovat.
Na vědomost se dává, že jedna nejmenovaná zrzka za tři dny odjíždí do Japonska, na ostrov Hokkaidó, jedna nejmenovaná zrzka, aby po mě převzala žezlo působení v Japonsku. Tímto jí přeji hodně štěstí, a hlavně pevné nervy a dostatek příčetnosti.
Abych uspíšil migraci čtenářů a snížil riziko, že tyto plky, co na tomto blohu píšu, bude někdo číst, prásknu na ní i adresu jejího blogu:

AFS mi také sebralo poslední zbytky naděje, že pro ně minulý rok byl krizový a oni nevěděli, co dělat. Ukázalo se, že v normální situaci jsou zcela stejně kompetentní. Ale slíbil jsem, že o nich až do odjezdu nebudu psát nic hanlivého, takže se omezím na to, že zkušenost s nimi byla tak silná, že mě inspirovala k napsání povídky. To už se hodně dlouho nikomu nepovedlo.
Mimochodem, věděli jste, že AFS hostitelský program pro rodiny inzeruje na internetu jako brigádu?

Fotky

12. března 2012 v 10:55 | Jiří Sýkora
Přibyly fotky z Tokya. Navíc vzhledem k tomu, že množství fotek přesáhlou únosnou i neúnosnou mez, rozhodl jsem se obří blob začít porcovat na menší tématická alba. Konec hlášení.

Je jaro...

11. března 2012 v 15:57 | Jiří Sýkora
Jaro je v Japonsku nejoblíbenější část roku. Ze dvou dobrých důvodů: jednak přestává být zima, a, hlavně, kvetou stromy.

Japonci kvetoucí stromy přímo zbožňují. Takřka nenajdete veřejnou zahradu či park, nebo třeba jen školní pozemky, kde by nebylo vysázeno několik švestek či sakur, česky třešní. Bedlivě pozorují, kdy už konečně začnou rašit pupeny, a když se stromy začnou osypávat bílými či růžovými lístky, hned vyráží hromadně do parku na pinkniky, fotit květy nebo se prostě jen procházet mezi stromy.
V současné době kvetou švestky, což je taková předehra k hlavní události roku, kvetení sakur, které pokvetou někdy za měsíc. Stromy jsou obsypané lístky různící se barvou od bílé přes růžovou po nachovou. A hlavně: nádherně voní. Takřka u každého více rozkvetlého stromu je alespoň jeden Japonec s obřím fotoaparátem, který by uvedl v hanbu i německého turistu. A spousta dalších chodí kolem, posedávají na trávě či na lavičkách a pozorují tu krásu. Opravdu lidé všeho věku, od nemluvňat po důchodce, snad s výjimkou středoškoláků, kteří se musí doma učit.
Japonci s oblibou pozorují stromy od nepaměti. Už v historických románech je dobré upozornění na důležitý dějový zvrat to, že kvetou stromy. Někdy to dopadá tak, že se zdá, že jsou v Japonsku tři roční období: kvetení švestek, kvetení sakur a jednodenní období dešťů, kdy se řeší úvahy a myšlenkové pochody. Například v příběhu prince Ganjiho z 52 kapitol něco kvetlo snad dvacetkrát.
Obliba pozorovnání stromů je dobrou ukázkou estetického cítění Japonců - ten rozdíl je znát hlavně u honosnějších a krásnějších sídel, jako jsou historické hrady či zahrady. Zatímco Evropané sází na drahý a luxusní přepych, Japonci jdou spíše cestou harmonie a přírodní krásy. Například místo diamanty vykládané sošky si na poličku vystaví třeba pěkný kámen. Vlastně mají to samé, akorát v jiném odstínu.
Taky to vystihuje rozdíl mezi Čechy a Japonci - zatímco Japonci stromy nejraději ze všeho pozorují, Češi, ačkoliv jich mají také plno, spíše zkoumají, kdy už to půjde sníst nebo z toho něco vypálit.

Závěrem na jinou notu: dnes uplynul přesně rok od Velkého východního zemětřesení.

Chléb, hry a konec školního roku

9. března 2012 v 3:50 | Jiří Sýkora
V Japonsku, stejně jako v zemích na jižní polokouli, školní rok začníná a končí v březnu, a to i přesto, že nejdelší prázdniny jsou v létě. Někdy místní logiku nechápu.

Nazvdory nadpisu se události odehrály v opačném pořadí. Jako první proběhla před týdnem závěrečná ceremonie - byly prezentovány školní barvy (ano, každá škola má mimo insignií i vlastní vlajku), třeťáci slavnostně napochodovali do tělocvičny a začalo se řečnit. Tady je nutno podotknout, že Japonci se neuvěřitelně rádi poslouchají - kupříkladu každé pondělí probíhá školní shromáždění, na kterém učitelé hodinu řeční, zatímco studenti sedí na podlaze vymrzlé tělocvičny. Někteří místní mají potřebu tento zvyk přenášet na ostatní - třeba někteří ze studentů, kteří se v únoru vraceli domů, museli na závěr přednést desetiminutový proslov, jak jsou hrozně vděční AFS. Jak se jim tohle vymstí, jestli o to požádají mě, ještě musím vymyslet.
K vyprávění o proslovové části ceremonie bude stačit říci, že trvala tři hodiny. Závěrem bylo přečteno jméno každého z maturantů - což zabralo taky slušné množství času. Zatímco v českých školách bývá třeba osm ročníků po třech třídách, na japonské Senior High School jsou tři ročníky po devíti třídách - to dělá celkem nějakých 360 studentů, mínus ti, kteří spáchali seppuku kvůli špatnému prospěchu, aby ušetřili svou rodinu hanby. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, že když jistý římský generál ve Španělsku dělal něco podobného, to jest volal každého vojáka jeho jménem, aby dokázal, že po překročení řeky navzdory místním pověstem neztratil paměť, tak ho někdy po třetím manipulu museli prosit, aby toho už nechal. Pak přišly na řadu děkovné proslovy studentů, několik vyznamenání a slavnostní "poslední" (v uvozovkách proto, že většina se pak do školy ještě vrátila na rozlučkovou oslavu, a další ještě teď studují ve školní knihovně) odchod třeťáků ze školy. Pak ještě proběhla rozlučka se třeťáky, spočívající v pojídání brambůrků a hraní binga, a šlo se domů.

Týden poté proběhl sportovní festival, tentokrát s trochu menší parádou než na podzim, a kvůli špatnému počasí byl zrácen o jeden den. Hrál se volejbal, vybíjená a fotbal (tam jsem si zakopal i já). Postupový zápas s druháky jsme prohráli 3-0, v druhém o pořadí se nám vedlo lépe.Tam jsem si dokonce jsem si dal jeden gól, bohužel však byl z ofsajdu. Meh, never mind.
Sportovní den probíhlal opravdu férově a sportovně, a narozdíl od ústavní tradice nebyl nikdo obviněn a potrestán za neúspěch ve hře (byť lynč brankáře po prvním zápase by to mohl připomínat, na druhou stranu pár mírných facek není mezi japonskými školáky nic zas tak výjimečného). Na rozdíl od našeho sportovního dne si tady zahrají opravdu všichni, ne jen pár vyvolených, a děvčata ze třídy opravdu chodí na fotbal fandit. Aby učitelé podpořili sportovního ducha, dali si zápas ve volejbale proti studentům. Těžce prohráli.

Na chléb se moc nedostalo. Tak nám alespoň dali jeden den volno kvůli přijímačkám.

Tokyo, den třetí a čtvrtý

7. března 2012 v 12:09 | Jiří Sýkora
Třetí den se počasí moc nezlepšilo (sice přestalo pršet, ale pořád bylo hnusně), zato se běžel Tokyjský maraton. Program jsme pojali poněkud odpočinkověji.

Jako první jsme zamířili do Senso-ji, jednoho z nejznámějších chrámů v Tokyu. Je zasvěcený buddhistické bohyni Kannon (stejné, jako chrám Osu-Kannon v Nagoyi), jejíž zlatý obraz zázračně vylovili rybáři z řeky někdy v sedmém století. Blízko chrámu byla také vytyčena maratovnoá trať, takže jsme se zašli podívat na běžce, a projít se po výjimečně pro auta uzavřených Tokyjských silnicích. Nedělní oběd byl poměrně líný, a asi po půlhodinovém bloumání jsme skončili u jedné z tokyjských specialit, polotekutých vaječných placek s náplní. Po obědě jsme se zajeli podívat na svatyni Yasukuni, která je zasvěcená padlým japonským vojákům. Američané, Číňané, Korejci a další, kterým Japonci v historii natrhli pozadí, ji považují za kontroverzní, zato je velmi oblíbená mezi japonskými veterány.
Poté jsme se šli projít po Shinjuku, nejoblíbenější čtvrti tokyjské mládeže, plné obchoďáků, karaoke barů a dalšího, co k večernímu/nočními Tokyu patří. Tam jsme nakonec také povečeřeli v jedné korejské restauraci - zejména korejské BBQ je teď v Japonsku velmi populární.

Čtvrtý den jsme byl opět sám, takže jsem se, abych se vyhnul špičce, během dopoledně šel projít po parku Ueno. Asi aby mě naštvalo začalo v pondělí opět svítit slunce. Na hoře Ueno byla také poslední bitva na konci období Edo, kde poslední šógunští loajalisté vzdorovali imperiálním silám. Nachází se ze tak mimo jiné i památník zmíněné bitvy, další tokugawská svatyně nebo třeba zoo.
Nakonec jsem se zašel projít po Ginze, pověstném tokyjském bulváru, který byl během období Meiji (otevření Japonska světu a jeho modernizace, přelom 19. a 20. století) symbolem nového Japonska se spoustou (tehdy) moderních budov. Gizna si vysloužila pověst tokyjské 5. avenue, a dodnes si uchovala svou noblesu. Po delší procházce po centru Tokya jsem zamířil na nádraží, nakoupil u vlaku "Tokyo banana" (místní specialita, piškot plněný banánovým krémem. je tradice z cesty přivézt rodině a kolegům nějakou dobotu), nasedl na Šinkansen a vyrazil na západ. Byl jsem v pokušení "omylem" přejet stanici a podívat se po Osace nebo znovu po Kyotu, ale nakonec jsem odolal.

Tokyo, den druhý

7. března 2012 v 11:29 | Jiří Sýkora
Druhý den v Tokyu jsme začali poměrně brzy - o víkendu není ráno moc špička, takže jsme mohli vyrazit dříve bez obav z přecpaného metra. Švára musel pracovat, zato nás doplnili setřini známí. Bohužel ten den pršelo a byla mlha, takže Tokyo z nějakého neznámého důvodu připomínalo Londýn.

Jako první jsme zamířili na Tsukiji, proslulý tokyjský rybí trh, se zastávkou v blízkém chrámu, který byl bohužel právě rekonstruován, takže místo klasického honosného buddhisického oltáře tam byla poměrně slabá náhražka. Zato tam byly varhany - ano, v buddhisickém chrámu. Does not compute.
Samotný trh je bohužel z vetší části nepřístupný, hlavně kvůli četným obtížným turistům, kteří se pletli pod nohy jak rybážům, tak kupcům, osahávali čerstvé úlovky a obecně dělali bordel. Nicméně je pořád možné si projít uličky plné krámků prodávajících již naporcované čerstvé noční úlovky, doplěné o různá bistra a restaurace nabízející občerstvení vyhladovělým rybářům. Tam jsme zakotvili na předčasný oběd - jídlo, které jsem pojmenoval "třífázová miska", specialita tak místní, že se prodává snad jen v tom bistru. Základ tvoří mísa bílé vařené rýžě, vydatně posypaná různými nakrájenými syrovými rybami a lososím kaviárem. Nejdříve se v misce rozmíchá trochu sojovky s wasabi a celá směs se jí zaleje. Asi půlka se naloží do misky a sní. Poté se přisypou krájené nakládané houby, a do směsi se zamíchá mořský ježek - druhá fáze. Opět se asi dvě třetiny odjí. Pak se zbytek zaleje vývarem a sní - třetí fáze.
Poté jsme zamířili do Hama-rikyú-teien, jedné z nejpůvabnějších tokyjských zahrad. Což asi skutečně je, když je zrovna pěkné počasí. Navíc se kvůli tuhé zimě o týden opozdilo kvetení švestek, tudíž park působil trochu smutně. Nicméně z něj byl pěkný výhled na Tokyjskou zátoku, a byl v něm docela pěkný čajový altán, kde podávali dobrou machu.
Po prohlédnutí zahrady jsme vyrazili k Tokyo Tower - to je taková nenápadá 332 metrová imitace Eiffelovky. Její anténa je po březnovém zemětřesení ohnutá - zbytek veže to přečkal bez úhony. Teprve až z výšky si člověk uvědomí opravdovou rozlehlost Tokya - mlha trochu ustoupila, takže byla dobrá viditelnost - a všudě kolem jsme Toyko. Je to opravdu Město s velkým M. Ano, takové Las Vegas nebo Nagoya vypadá z výšky působivě, protože se táhne kam oko dohlédne, jenže tady jsou opravdu až k horizontu a ještě dál výškové budovy - žádná předměstí ani vilové čtvrti, ale jedno velké centrum. Jen v Tokyu žije okolo třinácti milionů lidí, ovšem s předměstími to tvoří asi 40 milionů. A spousta dalších lidí sem kadžý den dojíždí vlakem za prací. Navíc se Toyko neustále rozrůstá, a pokud ho zemětřesení v blízké době nesrovná se zemí, rozrůstat se bude. Tokyo má celkem třináct linek metra, nespočet vlakových linek, lodní taxi a tolik autobusů, že by se v tom nevyznal ani Pán Bůh.
Po věži jsme si ještě prohlédli okolí - konkrétně chrám rodiny Tokugawa i s rodiným hřibitovem, a zajeli jsme metrem do svatyně Meiji, kterou nechal postavit císař stejného jména, který se významně zasloužil o otevření Japonska zbytku světa. Ve svatyni jsou také dary, které obdržel - třeba sudy dobrého vína z celého světa.
Pouť jsme nakone zakončili v Dášence, jedné ze dvou českých restaurací v Japonsku. České, nebo třeba polské či německé jídlo tam vaří výborně, a postupně se na stole objevil český bramborový salát, boršč, smažený květák, utopenec, vepřová s knedlíkem a zelím, guláš, pivní sýr, nakládaný hermelín, osmažené klobásky a nakonec jako moučník koláč a jahodové knedlíky. Docela zajímavé bylo pozorovat domorodce, jak si s tím poradí - i české jídlo jedli japonským způsobem, tedy každý si z jednoho talíře nabere, kolik sní. Sledovat, jak se pokoučejí rozdělit talíř boršče do čtyř hrnečků bylo docela zábavné. Interiér je poměrně malý, celkem asi pro deset lidí, a v restauraci není ani jeden Čech pokud se neschovává v kuchyni. Zato je tam bohatá sbírka české literatury a konverzačních příruček pro cizince - vezměte Japonce, přidejte importované české pivo a učebnici češtiny, a máte o zábavu postaráno.

Tokyo, den první

7. března 2012 v 10:22 | Jiří Sýkora
Minulý víkend se mi dostalo té pocty navštívit Východní hlavní město, v japonštině Tokyo nebo dříve Edo. Moje host sestra a host švagr tam žijí a pracují, což mi zajistilo kromě gauče i skoro-domorodé průvodce.

Do Tokya se dá obecně dostat dvěma způsoby - první z nich je autobus jednoucí po dálnici. Cesta tak trvá něco k šesti hodinám - pokud zrovna nechytnete zácpu, které jsou na dálnicích u velkoměst poměrně časté. Druhá možnost je Šinkansen - asi nejvíce awesome dopravní prostředek na střední vzdálenosti (možná i vůbec), který se povedlo lidem zkonstruovat. Jedna cesta sice vyjde něco přes dva a půl tisíce (autobus vyjde asi na polovinu), ale celou vzdálenost urazí za 1 hodinu 43 minut přesně. Nejen že vlak překoná nějakých 400 kilometrů kolejí v čase, který by mu mohlo závidět i letadlo (protože se nekoná nic jako odbavování a další srandy, kvůli kterým musíte na letiště dorazit dobrou hodinu a půl otevřením gate, a po nasednutí nečekáte další půlhodinu, než letadlo konečně dostane povolení narollovat na ranway a odstartovat. tady přijdete deset minut před odjezdem, projedete lístek přes turniket, koupíte na nádraží lahev čaje na cestu a nějaké zákusky jako dárek pro rodinu/kolegy, sednete do vlaku a jedete), ale na celé trati se nezpozdí ani o minutu. Po zkušenostech s japonskými vlaky mám chuť poslat zaměstnance českých drah na zkušenou do Japonska, nebo ještě lépe do gulagu na Sibiř. Vlak je také neuvěřitelně pohodlný, může směle konkurovat s bussines třídou letadla (dobře, nemůže, steaky tady nepodávali a sedadlo nebylo elektronicky nastavovatelné a bez televize, ale místa pro nohy jsem měl opravdu více, než jsme potřeboval - a teď si představte Japonce). Wi-fi na palubě je samozřejmostí, a ve třech vagonech jsou vymezené kuřácké prostory.

První den mi opravdu přála Amateratsu (aby ne, byl pátek - v japonštině "Zlatý den") a zimní bunda a svetr se ukázaly jako více než zbytečná zátež. K obědu jsem si dal Subway v japonském stylu - bagetu s krevetami, avokádovou pastou a wasabi, a využil jsem toho, že nádraží je kousek od imperiálního paláce (ano, císařský palác je v samém srdci Tokya) a šel obhlédnout jeho zahrady. Většina komplexu je většinu roku (až na Císařovy narozeniny 23. prosince a na oslavu nového roku 2. ledna) uzavřena, tak jsem mu alespoň dal svůj autogram, ať si má co dát za rámeček. Bohužel kvůli opravám nebyly otevřeny ani Východní zahrady, do kterých je obyčejně vstup povolen celoročně. Omrknul jsem tedy alespoň Nippon Budokan, jedno z nejvýznamnějších center bojových umění v Japonsku (k mé smůle byly zrovna na pořadu pouze koncerty vážné hudby) a Japonské národní muzeum moderního umění, kde jsem s tichým skřípěním zubů vysolil tísíciyenovku navíc za výstavu Jacksona Pollocka - nutno říct, že se to opravdu vyplatilo. Před muzeem jsem natrefil na francouzskou rodinu, se kterou se mi povedlo vést minutový rozhovor v jejich rodném jazyce a zmizet dřív, než zjistili, že francouzsky umím sotva dvacet slov. Ještě jsem se prošel po okolí, a zahájil asi půlhodinovou cestu metrem na místo setkání s onesan (starší sestra). Ještě jsem si prošel okolí zastávky Akihabara, které je typicky Tokyjské - plné obchodů s mangou, heren a karaoke barů. Nakonec jsem byl v devět rád, že můžu jít ke svým hostitelům a spát.
Ponaučení z prvního dne: Toyko je opravdu o dost šílenější, než zbytek Japonska. Nejen, že se tu prolíná tradiční kultura a moderní architektura - staré zahrady a chrámy tu stojí doslova vedle mrakodrapů. Navíc tu skoro všichni umí anglicky. Šílené.