Leden 2012

Jste to, co jíte

30. ledna 2012 v 17:11 | Jiří Sýkora
V minulém článku jsem si postěžoval na negativní vlivy místní stravy. Nyní by bylo možná zadobře to trochu okomentovat.

Japonské jídlo by se teoreticky dalo považovat za zdravé. Pokud nejste viking s apetitem hodným kyseliny chlorovodíkové, budete v pohodě. V případě, že jste já nebo Thor, už by jste měli začít přemýšlet, na čem právě hodujete (ale vzhledem k tomu, že to nedělám ani doma, se mi do toho tuplem nechce ani tady).

O japonské kuchyni je třeba předem říci, že je opravdu výborná. Zatímco česká kuchyně se hodí především do zimních měsíců (jen si zksute dát svíčkovou se šesti v čtyřicetistupňových vedrech a sedmdesátiprocentní vlhkosti), lehčí japonská zapadá do horkých a nedýchatelných dnů, kterách je v Japonsku plno. Na rozdíl od české se také o dost lépe tráví, ještě se mi tady nestalo, abych po obědě ležel zoufale břichem vzhůru a proklínal všechny bohy i ďábly, jako to občas dělávám v Čechách.

Základ klasického menu tvoří miska bílé rýže (ta se dřív jedla i k snídani). Zatímco u nás je rýžně příloha a za základ se považuje maso, tady je to přesně naopak - což vede ke zdlouhavým debatám a vysvětlování, ale zas tak odlišné to ve výsledku není. K rýži se servíruje značné množství příloh, což může být třeba ryba, smažené kuře, pečený bůček, salát, krevety, vařená dýně, řízek, omeleta, sýr... de facto cokoliv, co rádi jíte. Rýže může být nahrazena onigiri (rýžové kuličky balené v řase), nebo sushi (yeah, that's right. můžete jíst sushi, a ještě tvrdit, že se to vlastně počítá jako příloha. see how awesome that is? ale o sushi více později).
Výjimku tvoří několik jídel, ke kterým se rýžě ani další přílohy nepodávají. Například rámen - silný vývar s nudlemi, plátky masa, kukuřicí a výhonky - který začíná být díky anime a dalším prvkům japonské kultury známý i u nás, nebo jeho brácha udon, což je v podstatě to samé, akorát se silnějšími nudlemi. Někdy se podává i za studena, kdy se jedí jen samotné nudle namáčené do omáčky s nasekanou jarní cibulkou, a přikusuje se k tomu tempura (krevety, dýně, sépie a další poživatiny obalené a osmažené). Při konzumaci obou pokrmů je zcela v souladu s etiketou srkat, hlavně při jezení nudlí - do pusy se vám dostane více vzduchu a vývar rovnoměrně zasáhne všechny chuťové pohárky, takže si ho maximálně užijete - kdo někdy ochutnával kvalitní víno, ví, o čem mluvím. Nedá se říct, že by to byla povinnost, ale tak nějak se to od vás čeká - když to neděláte, tak si jídlo prostě nevychutnáváte.
Další výjimkou je třeba yakisoba, osmažené nudle se zeleninou, nebo okonomiyaki, taktéž nazývané "japonská pizza", což je vaječné těsto s čímkoliv, na co máte zrovna chuť. Dále na seznamu je třeba gjudon a další -don jídla, což je povětšinou miska rýže s toppingem, v případě gjudonu hovězí a opečená cibule. A mohli bychom pokračovat ještě mnohem, mnohem dál - Japonsko má i přes ne příliš velkou rozlohu obrovské množství různých jídel a hlavně místních specialit.

Je asi celkem zbytečné říkat, že se v Japonsku jí hůlkami. Je ale třeba zdůraznit, že na rozdíl od tradičního českého názoru je to jídelní názor velmi šikovný (pokud s ním člověk umí. na což ale stačí týden za předpokladu, že nejbližší vidlička a nůž jsou ve Vladivostoku a rukama jíst nechce) a dá se s ním v případě nouze sníst cokoliv, co nepřesahuje velikost mužské pěsti a dá se ukousnout (then again, vybírat s nimi zrnka kukuřice nebo jíst smaženou rýži může být celkem o nervy). Ti, kteří jsou tohoto znalí, mi odpustí, ale pro ostatní si dovolím návod k použití - spodní, nepohyblivou hůlku si zapřete mezi palec a ukazováček na jedné straně (tam, kde vás příroda za tímto účelem obdarovala velmi užitečným žlábkem) a o první článek prsteníku na straně druhé. Celou konstrukci pojistíte tím, že hůlku palcem stlačíte dolů (víceméně veškěrý tlak je tedy vyvíjen na prsteník. je VELMI dobrý nápad si ho neskřípnout do dveří). Druhou hůlku si zapřete mezi ukazovák a poslední článek prostředníčku, a opět stlačte palcem - zní to možná trochu složitě, ale jakmile přijdete, jak na to, jde to velmi snadno.
Stolovací kultura je samozřejmě hůlkám přizpůsobena. Veškeré jídlo je nakrájené na kousky o velikosti sousta, a naložené na talířích či mísách. Každý má před sebou jen jeden nebo dva malé talířky (podle počku omáček), popřípadě ještě misku na salát či polévku (na rozdíl od té naší se jí taktéž jako příloha) a misku s rýží. Každý si pak bere, na co má chuť (vždy se bere z talířů po jednou soustu, až na některé výjimky), a namáčí to do omáček, které má na svém talířku.
Omezení při stolování není moc (není tu nůž, který by jste si mohli strkat do pusy), ale některá přece - nenecháváte hůlky zapíchnuté do misky s rýží a nepodáváte si kousky jídla se sousedem, nebo vás rozsadí - když už, tak je položíte na talířek. Oba tyto úkony jsou součástí pohřebních rituálů, a hostitel by se třeba mohl obávat, jestli jste se mu o něčem nezapoměli zmínit. Dále se nesluší pokládat hůlky na ubrus - i kdyby by vás natolik zajímala chromatografická analýza dané omáčky, tak jsou stoly stejně často potažené snadno omyvatelným plastem. V restauracích se za tímto účelem používají malá zdobená "opěrátka" (tolik k tomu, co sakra v u těch hůlek dělají ty dvě keramické kachny). Doma postačí, když si je dáte napříč přes talířek nebo misku.

Na dezerty si v Japonsku moc nepotrpí, většinou se jedná o nějaká koláč či piškot, nebo rýžové koláčky plněné mletými sladkými fazolemi.
Kapitolou samou pro sebe jsou různé pochutiny, které se dají koupit v knénku na ulici. Japonci je mají fakt rádi, a dělají je fakt dobré, o čemž svědčí už jen návštěvnost různých stánků - takřka před každým jsou minimálně dva lidi, kteří něco dlabou, a další dva, kteří stojí frontu. To je ale minimum - výjimkou nejsou ani fornty čítající přes dvacetidí u těch fakt dobrých stánků.
Nabídka je různá - například karage, což znamená něco jako "čínské kuře". To jsou obalované a smažené kusy kuřete bez kostí, ne sice zrovna zdravé, ale naprosto úžasné. Kelímek o obsahu 0,4 litru sice vyjde v přepočtu na něco přes stovku, ale oproti třeba KFC je to opravdu nebe a dudy. Dalším oblíbeným snacekm je takoyaki, což jsou kousky chobotnice zapečené v těstíčku, pečené kuličky z rýžového těsta potírané omáčkou, klobásky - to znamená opravdu klobásky z namletého masa nacpaného do střívka, ne igelitový pytlík plněný strouhankou a masokostní moučkou.
Celkem populární je i různá zahraniční kuchyně, jako třeba kebab - ten je cítit na několik bloků daleko, a turečtí kuchaři tam dělají šou pro všechny kolemjdoucí, nebo neméně úžasně vonící brazilské restaurace. A pizzerie má vždycky přeplněno a frontu na dva bloky.

Hodně velký podíl na úspěchu japonského kulinářství má opravdu vysoká kvalita potravin. Zatímco v Čechách často jíme věci, které nemají kvalitou daleko k odpadkům, tady si lidé dávají opravdu záležet - za maso v supermarketech by se nemusel stydět kdejaký český řezník, ryby jsou jaksepatří čerstvé a ovoce a zelenina vypadají opravdu k světu, a na rozdíl těch doma neprotékají regálem a nesnaží se utéct z obchodu pryč. Normální věci tu prostě chutnají lépe, třeba poměrně známé hovězí z Kobe je toho dobrým příkladem. Obyčejné hroznové víno nebo třeba ananas jsou tu opravdu o několik tříd výše. A což takové hovězí po tisíci yenech za deset deka... Mimochodem, kromě předraženého Kobe hovězího si tu můžete dát třeba víno, deset tisíc korun za hrozen. S tím už jsem ale tu čest neměl.
Vždycky mě pobaví zástupy Brouků Pytlíků v diskuzích na internetech, kteří sveřepě a světaznalecky tvrdí, že Japonci jedí kontaminované a zdraví škodlivé jídlo. Na tom je vidět, že přes Japonsko neletěli ani letadlem. Pokud by se Fukušimská katastrofa stala u nás, tak se vsadím, že bychom radioaktivní jídlo dlabali a ještě byli rádi, že je na něj desetiprocentní sleva. Ale nezkoušejte to vysvětlit těm, kteří všude byli, všechno viděli, se všemi zachlastali a při tom se vlastně ani nezvedli od počítače.

What's happening in Japan?

15. ledna 2012 v 3:01 | Jiří Sýkora
Some crazy s**t.

Poslední dobou se nestalo nic, co by bylo opravdu hodné samostatného článku. Abych si trochu připoměl češtinu, přináším vám několik aktualit ze Dvou Knih.

Je to oficiální, je ze mě šílenec a půjdu do pekla. Jak jsem to poznal? Nejen že jsem si v knihkupectví koupil mangu, ale teprve za dvě hodiny mi došlo, co jsem to vlastně udělal. Nyní už mi nezbývá, než spáchat rituální sebevraždu tupým mečem, abych ušetřil rodinu i sebe hanby. Shed no tears for me, for my glory lives forever.

Dobře, konec patosu. Manga je opravdu jediným literárním žánrem, mimo obrázkových knih pro děti, kde jsou čínské znaky přepsané do hiragany, kterou už zvládnu přelouskat. Jsem tedy odsouzen se začlenit do řad těch japanofilních AFS studentů, pro které je Japonsko totéž, co pro obézní náctileté dívky po lobotomii Twillight (nyní by bylo záhodno vysvětlit pojem "japanofilní". rozhodně se nejedná z fleku o ty, kteří by se o Japonsko jen zajímali, ať už více či méně, občas jedli hůlkami, dívali se na anime nebo četli mangu. jedná se o ty, pro které je pobyt v Japonsku totéž, co pro čerstvou puberťačku bez hudebního sluchu a vkusu návštěva koncertu Justina Biebera. pokud se tím někdo ze čtenářů cítí uražený, věřte, že se nejedná o vás, since you have no freaking idea, co to sem přijelo za individua).
Na druhou stranu by to komiks nemusel být tak špatný, je to něco o démonologovi a exorcistovi. Then again, koupit si mangu na doporučení Novozélanďanky, ze které jste si předtím dvě hodiny utahovali na téma národních stereotypů, asi není nejpromyšlenější nápad.

V Japonsku teď panuje tuhá zima, což znamená teploty mezi nulou a pěti stupni Celsia. Japonci klepou kosu, já nostalgicky vzpomínám na české jaro, které je na tom teplotně asi stejně.
Trochu na kráse tomu ubírá fakt, že Japonci si zřejmě myslí, že ústřední topení je proti Kyotskému protokolu, nebo prostě not worth the effort. Tedy kadžá ze tří místností v domě, která je více či méně stále vytápěná (obývák, otoosanova pracovna a můj pokoj), má svůj vlastní přímotop na kerosin. Což praxi znamená, že každé tři dny jezdíme s kanystry k pumpě (třeba jen mě se od té doby, co jsem zjistil, jak se nastavuje teplota, zvedla spotřeba dvakrát a z pokoje mi zmizela námraza). Výjimkou je ta část koupelny, kde je umyvadlo a ručníky, která je vytápěna na elektřinu, ne tak ale oddělená místnost se "sprchou" (v uvozovkách, protože Japonci se sprchují na podlaze) a vanou, která je izolovaná snad ještě hůře, než zbytek domu (čtěte: má vlastní chlazení). Tam sice je přímotop na stěně, nicméně jeho duch stroje je zřejmě rasista a zapne se pouze v případě, ovládá-li ho Japonec.

Před týdnem jsme jedli rýži se sedmi druhy bylinek, která nám měla pomoci strávit novoroční hodování. Z nálože jídla na Nový rok mi těžce nebylo. Z bylinkové rýže už trochu ano.

Když se Japonce-studenta zeptáte, co dělal o Vánočních prázdninách, na rozdíl od Čecha-"studenta" vám neodpoví "válel jsem se doma", "jel jsem na hory" či "pařil jsem s kamarády", nýbrž "učil jsem se a chodil na kroužek". Vzhledem k tomu že to říkají zcela všichni, podle rozvrhu byly o prázdninách kroužky každý den (někdy i dvakrát) a že si hned po návratu do školy a začátku semestru napsali několik (rozumějte dva dny nonstop) testů. Japonsko dokáže být opravdu depresivní země.

A pokud by vám snad nikdo tvrdil, že Japonská kuchyně je zdravá a netlouste se po ní, nevěřte mu.

Jak na Nový rok...

4. ledna 2012 v 4:12 | Jiří Sýkora
Pokud se někdo zvás za širou Sibiří podivoval, jestli tu máme stejný kalendář jako zbytek světa, a nebyl mezi těmi patnácti lidmi, kteří se mě na to ptali, tak v Japonsku opravdu nový rok začíná 1. ledna.

V Japonsku je Nový rok nejdůležitějším svátkem roku, sjedou se příbuzní, jí se a pije. V našem případě jsme při výletu do Kyota naložili onesan (starší hostsestra) a Hanu, což je můj hostšvagr, Korejec. Jestli hraje Starcraft jsem se ho ještě nestačil zeptat. 31. pak ještě dorazila otoosanova matka, sestra a její manžel.

Slavení proběhlo bohužel méně zajímavě, než jsem doufal. K obědu se podávaly vařené rybí knedlíčky, tofu a párky, vše ve vývaru. To je hodně oblíbené jídlo, když přijde návštěva, dle mého soudu hlavně proto, aby návštěva co nejdříve vypadla. Vytáhlo se nejlepší saké a alkohol vůbec (Becherovka a Johnny Walker single malt blue label). Podle tradice se na Nový rok trochu plýtvá, protože Japonci věří, že se jim věci v novém roce vrátí. Večeře byla poněkud zajímavější, nadělalo se přes dvě stě knedlíčků gjóza (směs masa, výhonků a zelí zabalená v tenkém těstě) a uvařili se obří krabi, které okasan na Boží hod koupila na trhu. Pak mužská část společnosti starší dvaceti let věnovala především pití, a koukalo se na televizi, kde probíhala přehlídka japonských popových skupin. O půlnoci se rozdaly symbolické dárky, snědly se tradiční novoroční nudle a šlo se spát.

Další den se jedly tradiční jídla, která mají přinést štěstí a zdraví do dalšího roku, jako třeba celé krevety, rybí knedlíčky, nebo fazole. Rybí vajíčka, která mají zaručovat hodně potomstva v novém roce, jsem zdvořile odmítnul, zato pečené kaštany a vaječnou omeletu (peníze) jsem si ještě přidal.

Po obědě se šlo do svatyně Atsuta, kde se konala menší slavnost, všude plno lidí, stánky s občerstevním a suvenýry a policejní kordón. Před samotným oltářem byla stometrová fronta o šířce solidního davu, takže celou věc nakonec vyřešila policie, a začala lidi pouštět k oltáři po skupinkách. Nakonc jsme si přeci jen hodili pár yenů na rozprostřenou plachtu, která prozatimně sloužila místo kasičky, pomodlili se a vystáli si frontu na razítko a kaligrafii do chrámové návštěvní knihy.

Poslední tečkou za slavením Nového roku je sen z 2. na 3. ledna. Pokud ve snu uvidíte horu Fuji, lilek nebo jestřába, je to dobré znamení.

Kyoto

4. ledna 2012 v 4:01 | Jiří Sýkora
O vánočních prázdninách se mi splnil malý sen a já se konečně podíval do Kyota. Bohužel jen na dva dny, což je na toto město směšně malá doba. Abych osvětlil: v Kyótu se nachází kolem 1600 buddhistických chrámů a kolem 400 šintó svatyní. V Lonely Planet kapitola o Kyótu zabírá asi 8 stran textu a 5 stran mapek. My jsme nakonec stačili oběhnout jen pár pamětihodností, ale i tak to stálo za to. Konkrétně Kinkaku-ji, též zvaný Zlatý pavilon, původně vila, kterou si nechal postavit ve dvanáctém století tehdejší šógun, a které má stěny pokryté zlatem. Po jeho smrti ji nechal jeho syn přeměnit na chrám. Původní stavba se bohužel nedochovala, protože ji v roce 1950 příliš zapálený kněz podpálil. Dále Daitoku-ji, což se komplex dvaceti čtyř chrámů a podchrámů, takový malý zenový ráj uprostřed Kyota. Hrad Nijo byl bohužel až do nového roku zavřený.
Hotel byl zážitek sám o sobě. Bydleli jsme v tradičním japonském hotelu, což znamenalo papírové stěny, kimona a hotelovou lázeň. Večeře byla hositna o přibližně sedmi chodech, servírovaná až na pokoj. Pilo se pivo, saké a brandy (a pro suckery, kterým nebylo dvacet, kola). Po večeři nám obsluha, oblečená v nádherných kimonech, připravila futony a šlo se spát. Snídaně byla tradiční japonská, to jest pečená ryba, salát s malými krevetkami, řasy s malými bílými rybkami, miso polévka a rýže.
Další den jsme oběhli další čtyři chrámy, z těch zajímavějších Kyomizu-dera, který nabízí procházku podzemím s důlní tom a otáčivým kamenem, který plní přání. U chrámu je také svatyně japonskýho boha lásky a dohazování, kde jsem si koupil charm, vytáhnul si nejhorší možnou věštbu a s otoosanovou pomocí jsem navzdory úproné snaze zatáčet doleva přešel poslepu mezi dvěma kameny, což má podle Japonců splnit chodcovu touhu po lásce (respektive mu v brzké době dát tu, po které touží). V obchůdcích pod chrámem jsme si dali malý rozchod, já rozházel pár tisíc yenů a jelo se dál, konkrétně do Sanjusangen-do, chrámu, ve kterém je kromě asi dvaceti soch různých božstev vystaveno 1001 soch božstva Kannon, budhistického patrona milosti, každá s vlastním obličejem. Uvnitř je zakázáno fotografovat, takže pokud vás zajímá, jak to vypadá, musíte tam jet sami (nebo se podívat na internet). Ještě jsem si tam koupil knihu s tvrdým papírem na chrámové pečeti (v téměř každém funkčním chrámu si můžete za pár set yenů nechat do sešitu nebo knihy dát chrámové razíko a napsat kaligrafii. takové turistické známky, jen víc cool) a jelo se domů.