Prosinec 2011

Vánoce v Japonsku

25. prosince 2011 v 16:10 | Jiří Sýkora
V první řadě, rest in peace, Havle. Chtěl jsem vyjádřit kondolenci už dřív, ale nedokopal jsem se tomu napsat o něčem článek. Shit happens.

V druhé řadě:

Kdo sleduje South Park, má o slavení Vánoc v Japonsku docela přesné informace. Vánoce byly do Japonska násilím importovány po druhé světové válce, takže se nelze divit, že je Japonci berou poněkud vlažně. Taky asi někomu mohlo připadat zvláštní, že Američané tolik prožívají to, že se jeich Bohu narodil syn, když mají Japonci bohů několik tisíc. Ale moc se nechcete hádat s partou ozbrojených cvoků, co vám právě odpařila nějakých 150 tisíc lidí.

Vánoce se v Japonsku slaví kýčovitou výzdobou (naštěstí jen v obchoďácích a ne moc. ale samej Santa Claus, meh), hraním koled (tamtéž, ale zaplať Pán Bůh ne tak vtíravě jako u nás), předáváním symbolických dárků (ale brána torii z lega mě docela potěšila) a pojídáním "tradičního" vánočního dortu (my měli místo toho košíčkové zákusky).

Taktéž jídlo se nijak zvlášť neřeší. Otoosan se divil, proč proboha jíme kapra, když to má být slavnost. Ke štědrovečerní večeři tedy bylo sushi, a na Boží hod vánoční opravdu čerstvé sashimi (když říkám čerstvé, myslím čerstvé. ta ryba ještě škubala ploutví, když nám její hlavu přinesli vedle esteticky nakrájených proužků masa).

O dva dny dříve skončil semestr, několik školních hodnostářů mělo proslov (Japonci se neuvěřitelně rádi poslouchají, dokáží mluvit hodinu, aniž by řekli příliš velké množství informací. kdo zná scénu s režisérem na natáčení z Lost in Translation, má obrázek), byly prezentovány školní barvy a vyhlášeni školní šampioni v kendó, kjudó a dalších sportech. Také byla zkrácena školní výuka, každý den se učily pouze čtyři hodiny zkrácené na pětačtyřicet minut. Japoncům se tedy dostalo zvláštní zkušenosti, kdy zrovna neseděli ve škole, neučili se, nebo nehledali meč po dědečkovi, aby se konečně mohli zabít, ale dokonce měli něco na způsob volného času.

Všem do Čech i zbytku světa přeju příjemný zbytek Vánoc a snesitelnou novoroční kocovinu (nebo milosrdnou smrt, v závislosti na tom, kolik toho vypijete). Těm několika zarytým abstinentům (abstinentkám) přeji, aby to s tou bandou opilců nějak ve zdraví přežili.

Fotky

21. prosince 2011 v 7:09 | Jiří Sýkora
Na Rajče jsem nahrál "nové" fotky (někdy až s dvouměsíčním zpožděním, shame on me. tady holt mají výhodu lidé, kteří upsali duši za účet na Facebooku). Konkrétně se jedné fotky vztahující se ke článku o Nagoya Station a Naře, pak několik momentek ze života a z Tokai-shi, z Meiji-mura (open-air muzeum s budovami z přelomu 19. a 20. století), z Tokoname (hrnčířské město) a závěrem úlovky z místního tržiště.

K Meiji-muře a Tokoname něco napíšu, až se k tomu dokopu. Budu se modlit, aby mě bohové zbavili té prokrastinace. Hned zítra.

Cirkus

17. prosince 2011 v 18:55 | Jiří Sýkora
Po dnešku mám za sebou další důležité prvenství ve svém životě: navštívil jsem cirkus. Díky jisté sebrance lidí (ano, myslím vás, styďte se) jsem si vypěstoval jistou úroveň podezřívavosti k lidem cirkusové profese, naštěstí protentokrát nepotvrzenou. Show byla nicméně úžasná, kasakdéři buď velmi odvážní, nebo zcela a naprosto šílení, a klauni navzdory očekávání i vtipní.

Trochu mimo notu jsem si při pozorování vystoupení uvědomil jednu věc: že kromě cirkusáků jsem jediný bílý člověk ve stanu (spletl jsem se, byla tam ještě jedna Kanaďanka, co v městě zvaném "Kadia" učí angličtinu). Což není zjištění nikterak nové, ale docela zajímavé - za svůj pobyt jsem kromě dalších zahraničních studentů potkal celkem pět neasiatů - zmíněnou Kanaďanku, dve Američanky s v velkým pomyslným nápisme "turistky zde" (který mám občas taky, ale jednuduše se musím tvářit divně, když na mě automat na pití začne nadšeně mluvit), jednoho businessmana a jednoho černocha. Nagoya je město poměrně významné průmyslově, logisticky a částečně i historicky (je tu uložen "Meč sekající trávu", jeden z darů, které dostala císařská rodina od sluneční bohyně), ale ne turisticky. Je vidět, že naprostá většina obyvatel nikdy v životě neviděla bělocha, což se jednak projevuje takřka úsměvnou zdvořilostí a nadšením místních, stejně jako občasným nepokrytým zíráním. A někteří studenti mají také jen dvě sociální rychlosti, "Japonec" a "retard", takže jim chvíli trvalo, než přišli na to, že má neschopnost rozumět Japonšitině ještě neznamená, že jsem nesvéprávný.
Když je tu člověk bílý, je automaticky Američan, v lepším případě Australan. Zato jsou nadšení, když se dozví, že jste ze země, která actually má nějakou historii, a dokonce z Prahy, kterou tu znají opravdu všichni. Naší výtvarkářku to dokonce uchvátilo natolik, že uspořádala výstavu fotografií z Čech (v poměru 2:1 Praha a Kostince). Na vysvětlování, že už dvacet let nejsem Československo, už jsem dávno rezignoval.

Aktuálně zde panuje tuhá Japonská zima, tedy mezi pěti a deseti stupni, někdy dokonce až kolem nuly. Všichni se mě ptají, jestli mi v košili s krátkým rukávem není zima (kromě japonštináře, který prohlásil "sensei no tomodači" a sundal si sako). Nějak asi ty fotky zapadané Prahy nepochopili.
S větrem už je to tu horší, je opravdu studený, a sako od uniformy není zrovna větru vzdorné. Což je trochu nepříjemné, když musíte jet ráno dvacet minut do školy, ale už opravdu osina v zadní části, když musíte hodinu stát na větru, navíc ve stínu, protože nějakého génia z vedení školy nenapadlo, že by tam mohla být kosa a že bychom třeba taky mohli jít dovnitř.