Listopad 2011

Lost in translation

3. listopadu 2011 v 4:25 | Jiří Sýkora
Počet dní v Japonsku: 77
Počet hlav: 1
Počet rukou: 2
Počet drobných mutací: 0 (zatržený nehet se snad nepočítá)

Nějaký den jsem nepsal. V teorii proto, že jsem pracoval na své integraci do japonské společnosti, v praxi proto, že jsem na cokoliv, co by vyžadovalo jakoukoliv mozkovou aktivitu, už prostě neměl energii. Tímto se omlouvám všem, kteří mi napsali a já jim neodepsal, pokusím se to co nejdříve napravit. Dnes mám trochu času, neboť jsou prázdniny - výročí přijetí ústavy po WW2 - za což jsem vděčný ne tak proto, že bych mohl dělat spoustu awesome věcí, ale hlavně proto, že je dělat nemusím.
Abych přiblížil den japonského středoškoláka: pokud nemáte ranní kroužky, do školy přijdete v půl deváté. Pokud hrajete nějaký sport na vyšší úrovni, tvrdnete tu už od sedmi. Odbudete si svých šest, jednou týdně sedm hodin vyučování (50 minut hodina, 10 minut přestávka, mezi 1245 a 1315 pauza na oběd) a mažete zase na kroužek (tady zvaný klub). Tam si hodinu zapotíte krev - nefunguje to jako u nás, že by se pět minut cvičilo, pět minut kecalo a zase pět minut cvičilo. Jede se tady půlhodina prakticky bez zastavení a na plný výkon, pak pět minut pauza a další půlhodina. Což je ještě obdivuhodnější proto, že civčení nevede učitel - ten je přihlíží - ale jeden z žáků, mnou neoficiálně nazvaný "first sergeant", protože je z mužstva. Japonci mu říkají tuším "kapitán". Něco podobného funguje i ve třídách, jeden student o hodinách diriguje úkony jako "vstát - ukonit se - sednout" a na školních shromážděních dohlíží na prezenci a zasedací pořádek třídy. Po skončení kroužku - v případě kendó kolem šesté, v úterý o půl hodiny dřív - se studenti odvalí domů. Pokud by si někdo myslel - jako třeba já - že hodinu šermovat není zas tak vyčerpávající, tak si to nezkusil v brnění, s nepraktickými palcovými rukavicemi a helmou, která se nejen půl hodiny nasazuje, ale ze které není nic moc vidět, nelze se pod ní poškrábat ani setřít pot a nepříjemě v ní škrábou vousy. A to má kendó ještě méně časté tréninky, jelikož máme volné čtvrtky a necvičíme o víkendech. Narozdíl od lukostřelby - you jelly, Davide?

Abych dostál titulku, v překladu se toho tady ztrácí hodně. Jako příklad uvedu část rozhovoru s americkým studentem Davidem, kterého naše škola také hostí:
"Upřímě, až do dneška jsem neměl ponětí, že má Československo vlastní jazyk."
"Očividně je toho víc, co o Československu nevíš..."
V překladu se toho ztrácí pochopitelně víc. Například snaha našeho třídního, angličtináře, co si mimo jiné předsevzal, že mi umožní plnohodnotné hodiny angličtiny. Problém je, že se ty písemky přeložené přes google translate do češtiny opravdu blbě luští... ale i tak je to krásné, setkat se s mateřštinou uprostřed Japonska.

Trochu nervů si užiju nad japonskou angličtinou. No, spíš hodně nervů. Hovorovou angličtinu totiž často nestíhají ani učitelé, natož studenti - tam už mohu na jakoukoliv větnou konstrukci složitější než "pomět-přísudek-předmět" zapomenout. Ne že by bylo pro Japonce nemožné se naučit anglicky - ti, kteří strávili nějaký čas v zahraničí, mluví docela dobře. Akorát mi přijde, že i přes dvojnásobou hodinovou dotaci angličtiny oproti Česku je japonské výuka angličtiny postavená prostě špatně. Třídy se oproti Česku učí pohromadě, tedy ve skupinách po čtyřiceti a většinu hodiny jen opakují po učiteli, maximálně si přečtou rozhovor z učebnice nebo dvakrát či třikrát za hodinu jeden z nich řekne něco k tématu.
"You speak Czech as your mother tongue, you've learned English and now you're learning Japanese - you're going to be trilingual!"
"Well, actualy..."
Abych objasnil tento úryvek rozhovoru s angličtinářem (prozměnu jiným), pro Japonce je angličtina nepředstavitelný problém. Když se učíte ještě jiný jazyk kromě ní, jste génius - uronil jsem slzu hrdosti nad rodným kontinentem, když mi tento angličtinář sdělil, že se už deset let učí něměcky. A když umíte jazyků ještě víc, tak snad ani nejste člověk.
Abych zase Japoncům nekřivdil - v jiných předmětech (i v angličtině, ale prostě nějak špatně) se učí opravdu tvrdě a probírají látku daleko rychleji než Češi. Na druhou stranu si zase moc neodpočinou, dokud nevstoupí na univerzitu - tomu říkám motivace udělat zkoušky!

Pro změnu budu házet špínu sám na sebe. Konktérně na svojí japonštinu - po dvou a půl měsících jsem schopen pouze velmi banální konverzace ve stylu "kde jsem byl, co jsem jedl a na jaký film jsem se díval". S posloucháním jsem na tom o něco líp - pokud znám kontext a pokud dotyčný nemluví moc rychle a složitě, tak jsem schopen jakž takž s odřenýma ušima rozumět. Ne že by to byl tak složitý jazyk - ve skutečnosti myslím, že je poměrně jednoduchý. Ale pro mě jakožto člověka s nepřekonatelým odporem k drillovacímu způsobu učení jazyků je obrovský problém slovní zásoba, v devadesáti procentech nepodobná čemukoliv, co jsem kdy slyšel. Něco si člověk zapamatuje shodou okolností - třeba "tako", protože mě to ráno učila okaasan a večer jsme to měli k večeři. Něco si zapamatuje, protože mu to jde od srdce - třeba větu "Nesnáším pondělí.". Něco proto, že to často potřebuje - okřídlené slovíčko "wakarimasen" - nevím, nerozumím, nebo proto, že je to shodou okolností přeci jen podobné tomu, čemu rozumí - třeba vidět se řekne "miru", což je docela podobné španělskému "mirar". A pak samozřejmě se potom naučí to, co používá denně - děkuji, prosím, dobrou chuť a pak oblíbené pozdravy (japonština má celkem šest základních pozdravů, když se dva potkají nebo loučí - jeden pro toho, kdo odchází, jedne pro toho, kdo zůstává doma, jeden pro toho, co přišel domů, jeden pro toho, co tam už byl, jeden, když se potkají na ulici a jeden když odcházejí oba, a pak ještě věci jako "dobré ráno", "dobrý večer", "dobrou noc nebo "prosím (do telefonu). A to ještě do výčtu nepočítám neformální.).

Kapitolou samo o sobě je písmo - kanji se vyvinulo z obrázků, což je někdy dost vidět. Ale zajímavé je pozorovat, jak se vyvíjelo dál - třeba znak pro muže je splácanina znaků pro sílu a pro rýžové pole. Nebo znak "jazyk" (myšleno řeč) jsou znaky "mluvit", "pět" a "ústa", nalepené dohromady do jednoho znaku. Po dvou měsících umím jen několik desítek znaků, a neumím je kombinovat. Úplné zvládnutí kanji zabere rodilému Japonci něco mezi pěti a deseti léty - a samozřejmě se najde pár obskurních znaků, nad kterými si škrábou hlavu i největší učenci. Mimochodem dost oblíbená náplň televizních soutěží.

Nara - chrámy, lucerny a srnky

3. listopadu 2011 v 4:15 | Jiří Sýkora
Už je to nějaký čas, co jsme byli na výletě v Naře, ale k jeho okomentování se dostávám teprve teď.

Nara je bývalé hlavní město (během období Nara, prakticky celé osmé století), v současnosti je to spolu s Kjótem jedno z hlavních kulturních a náboženských center. Dominantou je největší dřevěná stavba na světě, s 48 metry na výšku (původně měla 60, ale dvakrát vyhořela), ukrývající osmnáctimetrovou sochu Buddhy (napsané se to možná nezdá, ale je opravdu velký jak kráva) a několik menších soch jeho poskoků, démonobijců a podobně.
Další charakterisickou záelžitostí jsou srnky - po celé Naře (respektive spíš parku, přímo do města se moc neodváží) jich pobíhá kolem dvanácti set. V minulosti je šintoističtí kněží považovali za posly bohů, a privilegovaný status si víceméně ponechaly dodneška. S velkou oblibou škemrají o rýžové sušenky, ze kterých mají místní celkem dobrý business. Ty slušně vychovanější vám poděukjí kývnutím hlavy. Ale nutno podotknout, že jsou opravdu nenažrané - po té, co nám došly sušenky, se jedna pokusila sníst okaasan mapu. Mláďata jsou trochu plaší, většinou se jim kousky sušenek musí házet.
Další zajímavostí je cesta parkem k několika šintoistickým chrámům, lemované opravdu dlouhou řadou luceren - pokud chtěla v historii nějaká rodina ukázat svou moc a bohatství, nechala v Naře postavit kamenou lucernu s vyrytým rodinným jmémen.
Výlet považuji za vydařený. Vyfotil jsem si Buddhu, napsal dopis jednomu z četných japonských bohů a ochutnal místní specialitu, narské želé - dělá se například ze sezamu, hub a podobně.