Some like it hot

24. srpna 2011 v 12:07 | Jiří Sýkora
Another day, another victory for our glorious emperor!... ehm...

Což mi připomíná, že jsem ho viděl včera v televizi. Takový milý starý pán v obleku. Nevím, co jsem očekával, ani jestli jsem byl možná trochu zklamaný... poslední dobou mám na slovo "císař" poměrně zvláštní asociace. Vlastně ani nevím, o čem ten program byl, kromě toho, že tam občas měl vstup chlap, co mu ochutnával jídlo.

Abych vysvětlil nadpis: tady v Japonsku je léto, opravdu Léto s velkým L. Je sice obdoví děšťů, ale moc neprší - spíš je jen zataženo. Ale to neznamená, že není vedro. Vedro a vlhko. Vedro je takové, že už jsem rezignoval na většinu svršků a začínám se bát, aby se mi nepřehřála klimatizace. Vlho takové, že na mě už pomalu nestačí schnout pot. Včera k tomu všemu svítilo sluníčko - těch deset minut, co jsem strávil mimo klimatizované auto nebo dům jsem myslel, že se upeču. Klimatizace nestíhá, nepomáhá mít ani otevředná všechna okna a dělat průvan.

Jelikož si někteří stěžují, že z mého blogu dostávají hlad, hodlám v tomto trendu pokračovat. Včera k obědu byly hamburgery z místního fastfoodu - místo žemle opečená placka z rýže, maso nemleté, ale nadrobno nakrájené, a jako zelenina řasy. K tomu ledový zelený čaj (nepřečtu rozsypanou rýži, abych vypátral, jaký druh) nebo ledová káva. K večeři pak otoosan připravil tradiční japonské jídlo "tatsu", k tomu salát a rýži s kari. Tatsu jsou opékané plátky vepřového masa obaleného v mouce, vajíčku a strouhance - prostě naše řízky. Akorát tady je umí připravit tak, že nejsou příliš gumové. Dneska jsme s otoosanem - okasan nebyla doma - byli pro změnu v jeho oblíbeném bistru. Podává se tam rýže, na tom je nakrájené maso s cibulí a kořením a nějaký topping. Reklamní slogan říká, že je to "rychlé, chutné a levné" - na stole to opravdu bylo během minuty od objednání, špatné to rozhodně nebylo, a za dvě střední porce, dva saláty a dvě polévky jsme zaplatili necelých tisíc yenů.

Po obědě mě otoosan vzal po místním pamětihodnostech - muzeu, věnovanému především (pro mě už neznámému) senseiovi a historickým předmětům denní potřeby, a parku, kde je největší socha buddhy v Japonsku - a tím myslím fakt obrovská. Od sochy je také výhled na místní slévárnu - nic malebného, ale místní jsou na ni zřejmě hrdí.

Okasan mi sehnala nějaké učebnice učebnice pro základku. Celkem vzápětí zjistili, že hiraganě docela rozumím, tak do mě začali hustit kanji. Někdy to napsat je hotový umělecký výkon, ale to písmo je fascinující. Napíšete "strom" jednou a máte strom. Napíšete to dvakrát a máte skupinu stromů (otoosan to definoval jako "něco mezi polem a lesem"). Napíšete to třikrát a máte les. Nebo napíšete dohromady znak pro dítě a krále a dostanete prince. And so on.

Mimo jiné jsem včera byl na "alien registration", takže pro potřeby Tokai-shi a pravděpodobně většiny Japonska už jsem oficiálně "Džiri Šikora", psáno samozřejmě v sypaném čaji (nemoct přečíst vlastní jméno, to byl vždycky můj sen). Taky jsem dostal příručku "Jak žít v Tokai-shi" - víceméně dvacetistránkové pojednání na téma "Jak vynášet odpad".

Docela mě dostává japonské technické vymoženosti. Že se v restauraci přivolává servírka tlačítkem už mě přestalo udivovat. Zato japonský záchod, byť "western style", to je zážitek. Jen samotné ovládání by vydalo na menší knížku - je kombinovaný si bidetem, fénem a bůhvíčím ještě, tak důvěrné zkušenosti s ním ještě nemám. Poklop se otevírá na fotobuňku, a ještě s prkénkem jej můžete ovládat tkačítkem na zdi, takže se ani nemusíte ohýbat. Další vychytanost je malé umyvadlo a kohoutek na nádrži - když spláchnete, vodou, která se napouští, si můžete umýt ruce. Jednoduché, ale efektivní. Další skvělá hražka je otoosanova Toyota - úhledný modrý hybrid s palubním počítačem a automatickou převodovkou, který se startuje stisknutím tlačítka. Taky na displeji ukazuje opravdu aktuální - nikoliv průměrnou - spotřebu paliva, na rozdíl od těch českých inteligentně v kilometrech na litr. A umí mluvit. A víte, jak mají česká auta radio? Tak tady mají televizi.

Ještě k hostitelské rodině: o Japoncích se říká, že jsou velmi rezervovaní a nedávají najevo emoce. To se o mojí host-rodině rozhodně říci nedá. Otoosan, host otec, se pořád směje a dělá vtípky na témata jako "do jedné ze sklenic jsem dal jed a ty nevíš do které". Okasan, host matka, je usměvavá paní, co bohužel neumí moc anglicky. Otoosan je mimo jiné velký fanda Beatles, a byl nadšený tím, že v Praze máme zeď věnovanou Johnu Lennonovi. Okasan se zase rozplývala nad obrázky českých hradů a zámků. V domě je také jedna lednička vyhrazená na pivo - nemusím říkat, že becherovka slavila tradiční úspěch. Účet na počítači v obýváku mi vytvořili ještě před příjezdem, dnes mi zase udělali účet na Wii - takové rituály vítání do rodiny.

Taky jsem včera dostal klíče od domu, hned s dvěma přívěšky s godzillou. Přemýšlím, jestli se mi nesnaží něco naznačit.

UPDATE 21:30: ještě přidám popis večeře, ať už to máme pro dnešek kompletní: karbanátky (velmi podobnétěm českým, ale na rozdíl od nich dobré), malé grillované klobásky, vařená dýně, obalená a osmažená křepelčí vajíčka a rýžové kuličky v řase. Yum yum!
Po večeři jsme se pomodlili k Super Mario Bros. Povím vám, i člověku, co se celkem úspěšně popral s věcmi jako Call of Duty nebo Company of Heroes může dát první level docela zabrat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bebe Bebe | 24. srpna 2011 v 20:42 | Reagovat

První! x)
To vypadá jako moc milí lidi, tihle hostitelé. (Sákryš, teď to zní trochu jako kdybys byl symbiont ;D) Chápu to správně, že už nemají doma žádné děti, ale zato mají Wii? =) Dobře oni!

2 Jiří Jiří | 25. srpna 2011 v 1:12 | Reagovat

Mají doma syna, ale tomu už je tuším taky ke třiceti... ale v Mariovi mě stejně otec vyndal x)

3 Hanka Hanka | 25. srpna 2011 v 9:45 | Reagovat

chápu to tak, že spolu hrajete hry??  :-)))))

4 Jiří Jiří | 25. srpna 2011 v 10:22 | Reagovat

jojo, videohry, zkuste to někdy taky ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama