Srpen 2011

Grillování v Japonsku

29. srpna 2011 v 14:44 | Jiří Sýkora
Vzhledem k tomu, že ještě oficiálně nezačala škola, značná část mých zážitků je gastronomického rázu. Sice nevím, jak moc se vám o tom chce číst, ale nemáte navybranou (tedy, samozřejmě můžete přestat blog číst, ale o tom nemusí nikdo vědět).

Každopádně, japonské barbecue je opravdu zážitek, který bych doporučoval každému, kdo se rozhodne Japonsko navštívit. Pokud se v Čechách v nějaké restauraci grilluje, je to většinou drahé, dlouho trvající a zpravidla poněkud vysušená záležitost. Japonci na to jdou jinak a chytřeji. Celá restaurace je rozdělena na jakési boxy, do kterých si vlezete (bosí, což je při jídle velice pohodlné), obsluha za vámi ještě zatáhne závěs, a vy si objednáte. Obsluha vám pak přinese veškeré maso - hovězí, vepřové, kuřecí, sépie, různé vnitřnosti nebo, což má moje rodina nejradši, třeba hovězí jazyk - či zeleninu pěkně syrovou. Ne, Japonci si nelibují v pojídání masa hezky syrového a krvavého (suši nechme stranou), ale urpostřed stolu je malé, kovem vystužené ohniště, do kterého vám obsluha dá rozžhavené uhlí. Na to si dáte mřížku, popadnete kleště a jde se grillovat. K tomu dostanete complimentary ledový zelený čaj, a doobjednat si můžete takové věci jako pivo nebo rýžové kuličky s lososem zabalené v řasách. Yum yum.
Závěrem části o japonské gastronomii musím podotknout, že užívání kopřiv v místním kulinářství mě ještě dlouho nepřestane udivovat.

Svých pět minut (ve skutečnosti spíš třicet sekund) slávy před nastoupenou školou už mám dneškem úspešně za sebou. Jelikož hodně z vás bylo zklamaných, že proslov nikdo nenatočil (because japanese high schoor students are disciprined a nedělají takové klukoviny), přikládám psaný záznam:

"Ohajógozajmas." "Ohajógozajmas." "Watašinonamaedžirišikoradeswatašiwačekokarakimaštawatašiwaógatadeswatašisukinanihonnotabemonowasušitogjudondeskuravuwakendóšitajdesdouzonakejo... eeeh... kušitekudasajjorošikuonegajšimasarigatogozajmas."

Závěrem bych se pro kompletnost popisu rodiny ještě doplnil pár řádků o místní fauně. Tvoří ji především fenka Rin, pravá attention whore, které kňučí pokaždé, když se jí někdo nevěnuje, a škemrá u stolu při jídle. Jejím protikladem je kočka Momo, pravý kočičí aristokrat, která vám už pohou existencí dává najevo, že pro ni nejste nic než přerostlé opice vhodné leda pro doplňování misky se žrádlem a otevírání dveří. Má zajímavý zvyk vylehávat před dveřmi do mého pokoje, naštěstí pro ni je chodba docela dobře osvětlená. Pelech má na skříni přímo nad jídelním stolem. Z mé židle na něj však není vidět, takže když přistane na stole, často to vypadá, jako by právě přišla z nějaké neeuklidovské dimenze. S rybyčkami v akváriu se mi kontatk navázat nepodařilo, neboť vytrvale předstírají němotu. O případném pokroku vás budu informovat.

Výlet do Nagoyi

28. srpna 2011 v 8:51 | Jiří Sýkora
Dnes jsme s okasan a onichanem byli v Nagoyi, mrknou se po obchodech a tržišti. Do nějakých sáhodlouhých popisů semi nechce, místo toho přikládám fotky - najdete je v galerii.

Shave that beard!

25. srpna 2011 v 12:37 | Jiří Sýkora
Dnes jsem byl poprvé ve škole. Ne navyučování, nýbrž na pohovoru s ředitelem a ještě někým, o kterém mi neřekli, co je zač. Rozhovor trval asi hodinu, probíhal kompletně v japonštině a já z něj rozuměl kulové. Ale prý si mám vybrat, jestli chci mít o tělocviku judo nebo kendó. A taky si mám oholit bradku, neboť je to v Japonsku upadající styl, a škola chce držet krok s módními trendy.

"During the ceremony, you have to give a speech." "OK, sure... wait, speech? Did you say speech?!"
Škola oficiálně začíná až 8. září, ale do té doby budou probíhat různé školní ceremonie a festivaly. Mimo jiné imatrikulace 29. srpna, během které mám mít prý tak dvouminutový proslov před celou nastoupenou školou. A v japonštině, aby tomu všichni rozuměli. Naštěstí mi s tím pomohl otoosan, který mi poradil, co a hlavně jak říct. Takže kromě jména uvádím mimo jiné i krevní skupinu, protože Japonci věří, že se podle ní dá určit lidské osobnost. "Nuly" jsou prý "tvrdohlavé a trochu sobecké". Ale jak potom sám řekl, je to jen pověra a nesmysl. Right?

Mimo jiné jsem nafasoval školní uniformu - černé kalhoty, bílá košile s krátkými rukávy a černé sako bez límce s masivními zlatými knoflíky. Pak sportovní tepláková souprava a dokonce i pláštěnka a větrovka. Vše s logem Yokosuka Senior High School. Dívky mají bílou blůzku, černé vysoké ponožky (nejsem ženská, abych věděl, jak se tomu říká) a černou sukni kousek nad kolena. A že jim to teda sluší. Hned jak to půjde, pošlu fotky.

Some like it hot

24. srpna 2011 v 12:07 | Jiří Sýkora
Another day, another victory for our glorious emperor!... ehm...

Což mi připomíná, že jsem ho viděl včera v televizi. Takový milý starý pán v obleku. Nevím, co jsem očekával, ani jestli jsem byl možná trochu zklamaný... poslední dobou mám na slovo "císař" poměrně zvláštní asociace. Vlastně ani nevím, o čem ten program byl, kromě toho, že tam občas měl vstup chlap, co mu ochutnával jídlo.

Abych vysvětlil nadpis: tady v Japonsku je léto, opravdu Léto s velkým L. Je sice obdoví děšťů, ale moc neprší - spíš je jen zataženo. Ale to neznamená, že není vedro. Vedro a vlhko. Vedro je takové, že už jsem rezignoval na většinu svršků a začínám se bát, aby se mi nepřehřála klimatizace. Vlho takové, že na mě už pomalu nestačí schnout pot. Včera k tomu všemu svítilo sluníčko - těch deset minut, co jsem strávil mimo klimatizované auto nebo dům jsem myslel, že se upeču. Klimatizace nestíhá, nepomáhá mít ani otevředná všechna okna a dělat průvan.

Jelikož si někteří stěžují, že z mého blogu dostávají hlad, hodlám v tomto trendu pokračovat. Včera k obědu byly hamburgery z místního fastfoodu - místo žemle opečená placka z rýže, maso nemleté, ale nadrobno nakrájené, a jako zelenina řasy. K tomu ledový zelený čaj (nepřečtu rozsypanou rýži, abych vypátral, jaký druh) nebo ledová káva. K večeři pak otoosan připravil tradiční japonské jídlo "tatsu", k tomu salát a rýži s kari. Tatsu jsou opékané plátky vepřového masa obaleného v mouce, vajíčku a strouhance - prostě naše řízky. Akorát tady je umí připravit tak, že nejsou příliš gumové. Dneska jsme s otoosanem - okasan nebyla doma - byli pro změnu v jeho oblíbeném bistru. Podává se tam rýže, na tom je nakrájené maso s cibulí a kořením a nějaký topping. Reklamní slogan říká, že je to "rychlé, chutné a levné" - na stole to opravdu bylo během minuty od objednání, špatné to rozhodně nebylo, a za dvě střední porce, dva saláty a dvě polévky jsme zaplatili necelých tisíc yenů.

Po obědě mě otoosan vzal po místním pamětihodnostech - muzeu, věnovanému především (pro mě už neznámému) senseiovi a historickým předmětům denní potřeby, a parku, kde je největší socha buddhy v Japonsku - a tím myslím fakt obrovská. Od sochy je také výhled na místní slévárnu - nic malebného, ale místní jsou na ni zřejmě hrdí.

Okasan mi sehnala nějaké učebnice učebnice pro základku. Celkem vzápětí zjistili, že hiraganě docela rozumím, tak do mě začali hustit kanji. Někdy to napsat je hotový umělecký výkon, ale to písmo je fascinující. Napíšete "strom" jednou a máte strom. Napíšete to dvakrát a máte skupinu stromů (otoosan to definoval jako "něco mezi polem a lesem"). Napíšete to třikrát a máte les. Nebo napíšete dohromady znak pro dítě a krále a dostanete prince. And so on.

Mimo jiné jsem včera byl na "alien registration", takže pro potřeby Tokai-shi a pravděpodobně většiny Japonska už jsem oficiálně "Džiri Šikora", psáno samozřejmě v sypaném čaji (nemoct přečíst vlastní jméno, to byl vždycky můj sen). Taky jsem dostal příručku "Jak žít v Tokai-shi" - víceméně dvacetistránkové pojednání na téma "Jak vynášet odpad".

Docela mě dostává japonské technické vymoženosti. Že se v restauraci přivolává servírka tlačítkem už mě přestalo udivovat. Zato japonský záchod, byť "western style", to je zážitek. Jen samotné ovládání by vydalo na menší knížku - je kombinovaný si bidetem, fénem a bůhvíčím ještě, tak důvěrné zkušenosti s ním ještě nemám. Poklop se otevírá na fotobuňku, a ještě s prkénkem jej můžete ovládat tkačítkem na zdi, takže se ani nemusíte ohýbat. Další vychytanost je malé umyvadlo a kohoutek na nádrži - když spláchnete, vodou, která se napouští, si můžete umýt ruce. Jednoduché, ale efektivní. Další skvělá hražka je otoosanova Toyota - úhledný modrý hybrid s palubním počítačem a automatickou převodovkou, který se startuje stisknutím tlačítka. Taky na displeji ukazuje opravdu aktuální - nikoliv průměrnou - spotřebu paliva, na rozdíl od těch českých inteligentně v kilometrech na litr. A umí mluvit. A víte, jak mají česká auta radio? Tak tady mají televizi.

Ještě k hostitelské rodině: o Japoncích se říká, že jsou velmi rezervovaní a nedávají najevo emoce. To se o mojí host-rodině rozhodně říci nedá. Otoosan, host otec, se pořád směje a dělá vtípky na témata jako "do jedné ze sklenic jsem dal jed a ty nevíš do které". Okasan, host matka, je usměvavá paní, co bohužel neumí moc anglicky. Otoosan je mimo jiné velký fanda Beatles, a byl nadšený tím, že v Praze máme zeď věnovanou Johnu Lennonovi. Okasan se zase rozplývala nad obrázky českých hradů a zámků. V domě je také jedna lednička vyhrazená na pivo - nemusím říkat, že becherovka slavila tradiční úspěch. Účet na počítači v obýváku mi vytvořili ještě před příjezdem, dnes mi zase udělali účet na Wii - takové rituály vítání do rodiny.

Taky jsem včera dostal klíče od domu, hned s dvěma přívěšky s godzillou. Přemýšlím, jestli se mi nesnaží něco naznačit.

UPDATE 21:30: ještě přidám popis večeře, ať už to máme pro dnešek kompletní: karbanátky (velmi podobnétěm českým, ale na rozdíl od nich dobré), malé grillované klobásky, vařená dýně, obalená a osmažená křepelčí vajíčka a rýžové kuličky v řase. Yum yum!
Po večeři jsme se pomodlili k Super Mario Bros. Povím vám, i člověku, co se celkem úspěšně popral s věcmi jako Call of Duty nebo Company of Heroes může dát první level docela zabrat.

Poprvé u rodiny

22. srpna 2011 v 16:12 | Jiří Sýkora
Good-bye, AFS, doufám, že o vás nějaký ten čas neuslyším. Alespoň do exkurze do školy.

Dnes ráno jsme se konečně po třech dnech dostali z hotelu, nasedli do autobusu a vyrazili směr Nagoya. Tato cesta trvá i s pauzou na oběd slabých sedm hodin. Se zácpou na dálnici osm.

Japonsko má úžasnou krajinu i okolo dálnice. Zatímco Čechy jsou povětšinou rovné a obdělané do hospodářské půdy, Japonsko je kopcovité, sem tam nějaké malé, úhledné políčko, malebně rozdělené do řad keříků. Jinak jsou to lesy, hustě prorostlé křovím, bambusem a podobně.

Hned po příjezdu jsme byli (já a jedna dívka ze Srí Lanky, se kterou tvořím organizační podskupinu AFS nóbl zvanou "Chapter", v rámci které se pořádají srazy, party a podobně) zavdeni k rodinám. Ta moje se přiřítila za hlasitého pokřiku "Džódžů" hned, jak jsme se objevili na obzoru, a hned trvali na tom, že se musíme vyfotit ve stejném uskupení, jako jsem se fotil s domácí rodinou na Ruzyni. Po cestě mě ještě, po vzoru dobrovolníků AFS, přejmenovali "Džirího" a zajímali se, jestli nemám "džetragů". Doma už jsem měl připravený pokoj, se zarámovanou fotkou domácí rodiny na poličce. Po chvíli vybalovájí jsme zajeli na running suši, abych si vyzkoušel něco pořádně japonského.

Jídlo a pití v Japonsku je zajímavá věc sama o sobě. Už například jen pití v samoobsluze je minerální vodou rozděleno na dvě poloviny - jedna jsou klasické soft drinky, Coca Cola, Fanta, Sprite, etc. Druhá jsou čaje, a to prosím ne "čaj ledový broskvový, citronový, zelený", ale opravdové čaje, jako oolong, puerh a další, ve všem možných velikostech, druzích a variacích. Půl litr chlazeného oolongu vyjde na 125 yenů, tedy asi pětadvacet korun. Colu jsem tu ještě nepil. Food curty a restaurace jsou tu také zajímavé - zatímco u nás se oroduje za vodu z vodovodu zdarma, ve food curtu tady jsou pravidelně rozmístěny automatyna studenou, čistou vodu s kelímky. V running sushi zašli ještě dál - na stole je nádobka s praženým zeleným čajem a kohoutek s horkou vodou, vše zdarma. Suhi je také úžasná věc - kolují tam všechny možné druhy syrových ryb, sépie, malé chobotničky i kousky větších chobotnic, krabí maso, všechny druhy krevet, dokonce i grilovaný hovězí jazyk. Docela zajímavá kombinace je rybí ploutve, list kopřivy, rýže a wasabi. Místo mávání na servírky je tu terminál, přes který si objednáte vše, co kolem nejede - speciální druhy sushi, pivo nebo zákusky, a ty vám pak obsluha donese. Ve food curtu zase po objednání dostanete malý pípák, který vás upozorní na hotové jídlo, takže si můžete jít v klidu sednout.

Tolik k prvnímu dni opravdu v Japonsku. Aktuálně je tu období deštů, tedy vedro a mírný, ale vytrvalý déšť, v horách mlha. Koukám, že v Čechách pro změnu začaly tropická vedra. Asi abychom si nezáviděli.

Over the hills and far away

19. srpna 2011 v 15:07 | Jiří Sýkora
Dnes v ranních hodinách Tokijského času dorazila naše AFS expedice na tokijské letiště. Cesta byla dlouhá, nudná a úmorná, na palubě Airbusu A-380 bylo servírováno kuře s paprikami, suši a nudle se sojovou omáčkou jako předkrm, promítán Thor (po devíti hodinách jsem byl ve stavu všehoschopnosti) a posloucháni Queen a Pink Floyd. To je poměrně vyčerpávající popis celé cesty.

Po příletu a podepsání formalit, jako "nevezu zeleninu, maso ani ovoce, nebyl jsem v minulosti vyhoštěn z Japonska, neveru výbušniny, opiáty ani meče, nepatřím k žádné teroristické organizaci a nepřijel jsem zabít císaře", ná oficiálně vpustili na japonskou půdu a přímo do rukou dovbrovolníků AFS.

Všichni jsou tu z nás nadšení, vstřícní a usměvaví a sanží se nás alespoň trochu povzbudit. Hodně velké díky všem hlavně Miyagawům za jejich vstřícnost a optimismus. A mají tu vážně dobré jídlo.

At last but not at least: mám za sebou své první zemětřesení. Bohužel jsem ho prospal.

EDIT 21.8.2011 15:15 : Vzhledem k tomu, že jsem se z jednoho z nafasovaných papírů dozvěděl vedle toho, že dětská pornografie je v Japonsku nelegální a že používat mobil u stolu je neslušné, i že "pro mou bezpečnost a pro nejlepší zájmy AFS nesmím posílat e-mailem nebo uveřejňovat na internetu cokoliv kritického na adresu konkrétních osob, hostující komunity nebo Japonska". Zatímco jsou mi "nejlepší zájmy AFS" někde u konce vylučovaího traktu, provádím cenzuru tohoto článku, abych nebyl poslán domů na základě "my varovali". Na bližší informace o fungování AFS si budete tedy muset počkat do mého návratu do Čech.

Duty calls

16. srpna 2011 v 1:24 | Jiří Sýkora
Ano, dlouho jsem na blog nic nenapsal. Ne, neutopil jsem se při tsunami, nezasypalo mě zemětřesení, nezemřel jsem na ozáření ani mě nesežral radioaktivní mutant. Pro ty, kterým jsem to ještě nevysvětlil, zapoměli to, nebo pro velice nepravděpodobný případ, že by sem snad zabloudil nějaký cizinec, podám stručné vysvětlení: zemětřesení mě zastihlo ještě na Evropském kontinentu, konkrétně v Praze v mé posteli. S sebou přineslo ujištění, že odlet se posune o několik dní, nebo maximálně týdnů. Nevím, jestli se sekli o řád, nebo používají jiný kalendář, každopádně jsem se jednoho dopoledne (bylo to 16.3., což si shodou okolností pamatuji celkem přesně) skrze telefonát, který mi přinesl velmi nepříjemné probuzení, dozvěděl, že odjezd se posouvá o pět měsíců.

Odložení mělo své mnohá pozitiva i negativa. Odpadla nutnost se po návratu zapojovat doprostřed školního roku, a samozřejmě jsem stihl většinu prázdnin v Čechách. Na druhou stranu se konec školního roku díky měsíční absenci před plánovaným odjezdem a asi čtyřtýdenní angínou projevil velice krušný. Také jsem nepříjemným způsobem zjistil, že včas prásknout do koní a nerozházet si úplně život také není špatný nápad. Ehm... no nic.

Anyway, i přes posun se odjezd přiblížil na současné pozítří. Konečně jsem se dokopal k tomu si zabalit. Jak se asi tak balí na rok v cizině v mém podání: vyházet všechny věci, co mám ve skříni, vyhodit ty děravé nebo malé, přihodit nově koupené a výslednou směs nacpat do kufrů. Job's done... in a bit freaky way.

Momentálně mi zbývají asi dva dny, kdy ještě můžu předstírat že do žádného Japonska nejedu. V letadle to asi půjde už o poznání hůř.