Březen 2011

Kiss me good-bye

11. března 2011 v 2:37 | Jiří Sýkora
... and write me while I'm gone, good-bye my sweethart, hello Japan.

Čas opět pokročil a do mého odjezu nezbývá ani čtrnáct dní. Zvláštní pocit. Jako bych si někde uvnitř začal uvědomovat, že opravdu jedo do Japonska. S blížícím se datem uplatnění letenky přichází i první loučení. Je trochu zvláštní, říct někomu "měj se fajn, uvidíme se za rok, zatím se měj", ale nějakým záhadným způsobem to zatím funguje. Možná to horší teprve přijde.

Loučení s profesory na škole už víceméně proběhlo. Dost mě potěšila jejich pozitivní reakce, tedy až na některé, ale očekávatelné vyjímky. Bylo docela zajímavé, sledovat je jak se z upjatých prostředníků vzdělání mění na celkem normální lidské bytosti a s téměř dětskou zvědavostí se mě vyptávají na to, kam jedu a jak moc umím japonsky.

Hostitelská rodina už se (snad) těší. Zajímalo by mě, jestli si uvědomují, co jim tam přijdede, nebo si myslí, že v České Republice máme tak nízké stropy. Oba jsou velice sympaticky působící Japonci, nebo pro mě stejně jako pro většinu lidí prostě "Japonci mezi třiceti lety a smrtí", jak trefně poznamenal jeden známý. I když je oběma přes šedesát a mají dospělé děti, jsou velice aktivní a dost cestují. Host-otec se teď chystá na služební cestu do Malajsie, společně mají projetou snad celou jihovýchodí Asii. Jen mám trochu strach, jestli vědí, do čeho jdou. To bychom na tom byli asi stejně.

Říká se, že pokud jste v Japonsku a jste Pražák, nemáte tvrdit, že jste z České Republiky, popřápadě snaživě z Československa, ale rovnou říci, že jste z Prahy. Zvláštní věc. Když si to tak vezmu, ano, jsem z Prahy. Geograficky. Na druhou stranu srovnat Prahu, tak jak ji zná svět, tedy krásné staré město, a Prahu, jak jí znám já, tedy historické centrum obehnané valem šedivých sídlišť tvořených "přes kopírák" je trochu nepoměr. No, uvidíme, jak moc se to projeví.

Někdo dostal nápad, že když už budu na té straně polokoule, mohl bych si odskočit do Austrálie za tetou a strýcem. Kontroval jsem námitkou, že je to asi jako jet z Prahy navštívit příbuzné do Tel Avivu. Spletl jsem se. Po konzultaci s atlasem jsem zjistil, že vzdálenost Nagoya - Adelaide je slabých 7200 km, tedy asi jako z Čech do Barmy. Mám pocit, že by se to odskočení poměrně prodražilo. Oh well.

Proč Japonsko?

5. března 2011 v 14:13 | Jiří Sýkora
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá na mou potřebu jet studovat přes půl planety, zrovna do země jako je Japonsko. Pravda, nepatřím ke kovaným "japanofilům", nadšencům čehokoliv, co pochází ze země vycházejícího slunce. Odpověď je snad více než pragmatická: je to daleko. Ne, nemám akutní potřebu utíkat před svými rodiči, svým životem, přáteli nebo snad daňovým úřadem, jen nevidím smysl trávit rok bez rodiny a přátel někde "za komínem", rozumějte v Evropě. Jak jsem řekl své babičkce na otázku, proč se proboha chystám tak daleko: "To už bych rovnou mohl jet do Karlových Varů studovat ruštinu." Dle mého názoru by měl rok v cizině stát "za to", přinést co nejvíce zkušeností a nových poznatků, a na to je země jako Japonsko ideální, se všemi jazykovými a kulturními bariérami. Můj původní záměr, jet studovat do Jihoafrické Republiky, bohužel nevyšel, nicméně myslím, že Nippon bude důstojnou náhradou. A navíc, kde jinde se na škole učí kendó nebo kaligrafie?

Na konec úvodu ještě pár slov o autorovi:
"Hlavní hrdina" tohoto blogu je student střední školy, zatvrzelý pecivál, který se na oslavu své nadcházející dospělosti rozhodl udělat něco náležitě šíleného, a tak se přihlásil do programu organizace AFS, a po několika měsících stresu konečně vyfasoval rodinu a letenku na východ. A ne, neumím japonsky víc než pár slov, nemá smysl se ptát, a už vůbec na mě nezkoušejte to hatamatilkou mluvit...

Ano, název blogu je klišé. Ale výstižné klišé.