Bosenská sága, díl druhý - Sarajevo: Nejdelší den

27. května 2014 v 17:39 | Jiří Sýkora
Jestli je něco možné Nohavicovi vytknout, tak je to chabá znalost geografie. Sarajevo totiž od Halyče (je-li myšlen ten na současné Ukrajině) a jeho plání rozhodně není za kopcem, jak by se mohlo zdát. Je to dobrých 761 kilometrů, vzdušnou čarou. Kdyby byl trochu humánní, nehnal by svoje uprchílky dál, než do Košic, možný do Preßburgu. Na druhou stranu, Preßburg... už to Sarajevo začínám docela chápat.

Nohavica říká, že Sarajevo je město, ve kterém začalo a skončilo 20. století. Já s ním souhlasím a upřímně bych řekl, že těch mezníků tam bylo ještě víc. Určitě tam se začátkem První světové války skončilo 19. století, století optimismu, kdy jen málokdo pochyboval, že národní uvědomění a vědecký pokrok můžou vést k něčemu jinému než samým dobrým věcem. Začalo v něm 20. století, kdy se ukázalo, že národní uvědomění a vědecký pokrok, překvapivě, může vést i k jiným než dobrým věcem. A konečně v něm začalo 21. století jako doba, kdy je i přes veškerou vyspělost a pokrok Západ stále neschopný efektivně řešit války mírovou cestou.

Jak jsem naznačil v minulém díle, cesta byla skutečně výživná. A když říkám výživná, tak říkám, že bych si raději oblékl neopren v rozkroku vystřižený a šel si zaplavat s piraněmi, kdyby to znamenalo, že bych nemusel jet tímhle autobusem. Možná bych dokonce i raději přežil dovolenou s bandou Němců (i když z těchto možností jsou pořád piraně preferovaná volba). První půlku cesty jsem měl starost, abych ve spánku náhodou omylem nespadl na slečnu, co seděla vedle mě - v autobuse totiž inteligentně chyběla opírátka. Nepodařilo se mi ani jedno (kdyby se ona slečně naučila česky a tohle si přečetla, tak se jí omlouvám. Sorry, doufám, že sis nic nezlomila.). To druhé je prvním z mnoha důvodů, proč jsou u mě teď balkánší (a hlavně chorvatští) celníci a policisti někde mezi třetím a šestým stádiem genocidy.

Rozsvítí se světla. Tu noc už nejmíň potřetí, ne-li počtvrtý. Řeknou, že si máme vystoupit. Neochotně se zvednu, proderu se záplavou spolucestujících a vyplazím se z autobusu. Kdo mě někdy viděl v pondělí po ránu, má zhruba pocit, jak se asi tvářím. Nemohu se ubránit pocitu, že na parkovišti kolem mě praská asfalt. Slečna, co sedí vedle mě, si nevzrušeně zapálí za tuto cestu nejméně pátou cigaretu.
Letmo se podívám na hodinky. "Nesnáším tyhle noční zastávky a čekání na hranicích," postěžuju si, zatímco se v hloučku vydáváme směrem k celnici.
"Nauč se kouřit," poradí mi. "To se pak na podobné pauzy budeš vysloveně těšit."
Znovu se podívám na hodinky, protože jsem za těch pár vteřin stačil zapomenout, kolik vlastně je. Za tři a půl hodiny už máme být na místě? Ale já nespal víc, jak dvacet minut!

Nejdelší den

Autobus konečně dorazil do Sarajeva. Neochotně vypadneme z vozidla a hledáme batohy. Ve vzdchu je cítit nezaměnitelná atmosféra Balkánu, kterou zná každý, kdo kdy byl alespoň v Chorvatsku u moře. Jsou tři minuty po půl šesté, okolo je ještě šero, ale za několik desíte minut se rozední a začne bez velké nadsázky nejdelší den naší cesty. Jeho příchod oslavíme tím, že to na sladkých několik desítek minut hned na nádraží zapíchneme.

Po probuzení a rychlém ohledání, zda jsme nebyli okradeni, se dáváme do snídaně. To přilákalo pozornost místních toulavých koček. Ne, že by to i přes svůj trochu špinavý a neupravený zjev nebylo roztomilé, ale pak se mi to snažilo z pod ruky sebrat poctivý řízek od maminky. A jak ví každý, kdo mě alespoň trochu zná, tak když se někdo staví mezi mě a mé jídlo, jde všechno stranou - i roztomilost. Nakonec jsem po nich hodil- chci říct, uctivě jsem jim podal krajíc chleba. Jedno z koťat ho několikrát olízlo, ale jinak jim český chleba moc nešmakoval. Kočky by se měly raději rychle rozvzpomenout na dobu před potopou světa, kdy žraly jen trávu, i když je zrovna nevlastnil vegetarián.

Připomínaje dvě zombie po tahu jsme se vydali na cestu městem. Po chvíli jsme narazili na zvláštní budovu obehnanou betonovou zdí, a když jsme došli před vchod, začali jsme ospale mžourat, co je to vlastně zač, a zkoušeli si ji vyfotit. Že je to americká ambasáda nám došlo až ve chvíli, kdy se k nám přihnal strážný s rukou na holstru, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Měl jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédl dron, tak jsem raději řekl, že ne. Po chvíli jsme narazili na druhou americkou dominantu města - legendární Holiday Inn, svého času během války v Bosně jediný funkční hotel ve městě, ve kterém bydlela většina válečných zpravodajů během obléhání Sarajeva. Žlutohnědou fasádu ve stylu americké korporátní architektury měl již spravenou, ale na betonových částech budovy ještě pořád zely díry po kulkách.

To, jak jsme zjistili během naší procházce po nechvalně proslulé Aleji ostřelovačů, je nedílná součást Sarajevské architektury. Někde jsou díry ve zdech tak zřetelné, že si člověk troufne odhadovat ráži. Další spousta jich je zaplácnutá cementem, ale nikdo už se domy neobtěžoval znovu omítnout. Ani osmnáct let po konci obléhání. Stop po kulometech, puškách a granátech bylo na domech tolik, že jsme je brzy přestali fotit - nemělo to cenu, bylo jich příliš moc.

Po cestě jsme se znovu seznámili s místní faunou - tentokrát s několika toulavými psy. Z nějakého důvodu jsme jim přišli neodolateně zajímaví. Místní z toho neměli srandu (ne že bych se jim tolik divil), čas od času některého z nich podrbali za ušima, ale jinak se s námi náš doprovod přes četné pokusy se ho zbavit táhl přes dobrou půlku města. Po cestě jsme se taky seznámili s unikátní místní flórou, sice sarajevskými růžemi.

Nejdříve jsme potřebovali mapu, která by nebyla dvanáct let stará a dalo se na ní prstem ukázat na méně než sedm ulic najednou. Druhé priorita bylo ubytování, abychom si měli kam dát batohy. O to první se postarala turistická kancelář otevřená podezřele brzy po ránu, o to druhé kavárna Havana s wifi (jak to dřív lidé dělali, když neměli smartphony? vysílali do okolí kouřové signály, jestli nějaký hostel nemá volno?). Tehdy jsme ještě udělali ostudnou chybu, že jsme si dali klasickou kávu místo bosenské.

Ubytovali jsme se stylově v hostelu jménem "Tito 46" (kdybyste někdy do Sarajeva zavítali, můžu ho doporučit, je hned na největším sarajevském bulváru "Maršala Tita" v, překvapivě, čísle 46. ceny jsou od 10-12 euro za osobu a noc). Cestou zpátky do města se nám povedlo náhodou narazit na muzeum Srebrenického masakru. Začínalo být horko, a uvnitř byla klimatizace, tak jsme se tam začli podívat.

Kdyby se měla celá válka na Balkáně shrnout do jednoho příběhu, byla by to právě Srebrenica. Po tom, co sousedské hádky mezi Srby a bosenskými muslimy přerostly v regulérní válku, stávaly se masakry civilního obyvatelstva čím dál častější. To se OSN moc nelíbilo, a po několika velmi rozhořčených nótách, které se staly mezi veliteli četniků velmi oblíbenou náhražkou toaletního papíru, se s tím rozhodlo něco dělat. Do oblasti byl vyslán kontingent UNPROFOR (United Nations Protection Forces, just to add an insult to the injury), který měl vytvořit bezpečné, demilitarizované zóny a civlisty chránit.

Jednou z takových "bezpečných" zón byla, z rozhudnutí Rezoluce 819, i Srebrenica, o jejíž bezpečnost se měli starat holandští vojáci. Dohoda zněla tak, že OSN odzbrojí bosňany uvnitř zóny, zatímco srbská armáda stáhne svoje tanky a děla z okolé Srebrenice. Velké překvapení, Srbové nikam nešli. Naopak, začali bolokovat přístupové cesty, což jednak zapříčinilo humanitární krizi a hladomor v Srebrenici, druhak se nemohli vojáci OSN, kteří zónu opustili, dostat zpátky, což vedlo k poklesu jejich počtu na 600 uvnitř zóny. Srbové dál na UN tlačili, obsadili jim několik pozorovacích postů, až se nakonec UNPROFOR i bosenští uprchlíci stáhli do Potočari, kde byla základna OSN. Tou dobou tam bylo kolem 20 až 25 tisíc lidí, z toho asi čest tisícovek namačkaných uvnitř základny. To doruda rozpálené OSN došla poslední kapka trpělivosti a vydali opravdu rozladěnou Rezoluci 1004, kde vyjádřili hluboké znepokojení nad humanitární situací v Potočari a odsoudili počínání Srbské armády (and not a single Serbian fuck was given that day).

Do Potočari tou dobou už dorazil i generál Ratko Mladić a jeho banda.
"Dejte nám bosňany!" požadoval po veliteli OSN.
"Nikdy! Máme rezoluci, která vám to zakazuje!" odpověděla hrdá hodrá helma.
"Ale ne, rezoluce! Má jediná slabina!" zabědoval Mladić.
Jak jistě tušíte, tento rozhovor se nikdy neodehrál, už jen proto, že nejspíš ani jeden nemluvili česky. Daleko pravděpodobnější verze je tato:
"Give Bosniak!"
"Lol k."

Tak jako tak, UNPROFOR se nejenže rozhodla nezakročit, ale ještě ze své základny vyhostila ty uprchlíky, co se tam schovávali. A pak, za tichého dohledu modrých helem, kteří se tvářili, že nic nevidí, začalo vraždění, znásilňování a pálení, na jehož konci zůstalo přes 8 000 mrtvých, hlavně mužů a starších chlapců, a blíže neurčené množství znásilněných žen a dívek. Holadnská vláda později zpětně přijala odpovědnost za smrti v Srebrenici (což je fajn), konkrétně za tři (což už tak fajn není) a svým vojákům za jejich hrdinskou pasivitu rozdala medaile (wait, what?).
Američané mají v této záležitosti jasno. Holanďané uprchlíky nebránili, protože holadnská armáda je parta buzerantů (srsly, Google it.).

Zeď základny OSN v Potočari

Po tom, co jsme vylezli z muzea, se nám konečně po chvíli zmateného pobíhání po centru našli regulérní turistické informace. Tam jsme chudáky úřednice dobrou půl hodinu bombardovali otázkami ("Nevíte, kam by v okolí Sarajeva šlo jít do přírody? A nejsou tam miny? Fakt tam nejsou miny?"). Pak jsme zašli na oběd - celý život jsem měl k čevapčiči trochu odpor (na čemž se do jisté míryy podepsala naše školní jídelna), ale ta pravá, místní verze - to je porkm bohů, a za směšně nízkou cenu (znáte tu scénu z Eurotripu, kdy dorazí na Slovensko? velmi podobný pocit máte v Sarajevu - konvertibilní marka, oficiální měna BiH, má stabilní kurz půl eura - a i dražší jídla v Sarajevu obyčejně nestojí víc, než 8 marek). Tehdy jsem poprvé pojal podezření, že "voda" je tajné bosenský slang pro "pivo". Objednáte si vod a oni vám donesou pivo - na druhou stranu, bylo nealkoholické, tak mohl akorát číšník dávat najevo, co si o téhle paverzi piva myslí.

Po obědě jsme se víceméně bezcílně potulovali po městě. Sarajevo má uniktání atmosféru, která je do jisté míry dána kombinací čtyř kultur - katolíků, pravoslavných křesťanů, Židů a muslimů - které se tu po posledních několik staletí mísili. Jinými slovy, můžete stát před branou synagogy, koukat, kolik je hodin na věž kostela a poslouchat přiznání muezína že Alláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok. Člověk by si mohl říct, že takováto multikulturní kombinace je zadělávka na problém, ale opak je pravdou - když Konečné řešení dorazilo i do Sarajeva, celé město začalo svorně Židy schovávat, a relivie z místní synagogy schovali v mešitě. I přesto však během Druhé světové války bylo deportováno 90% sarajevských Židů, kteří se do města už nikdy nevrátili.

V průběhu odpoledne jsme dostali trochu žízeň, tak jsme si koupili dvě lahve Karlovačka a vyšlápli si na Žlutou tvrz, která je postavena v kopci nad městem. Naskytl se nám tak unikátní pohled na nejen na město, ale i na symbolické stromořadí, které značí polohu srbských linií během obléhání Sarajeva - a že od města nejsou tak daleko. Když jsme se vrátili zpátky do města, kde jsme konečně našli místo, kde si Princip vystřelil na Ferdinanda (a zapálil tak doutnát k sudu prachu, kterým byla Evropa na začátku 20. století) a protože nám už zase bylo horko, šli jsme se podívat do muzea obléhání Sarajeva. Pokud si myslíte, že Srebrenica byl nějaký výjimečný fail OSN, musím vás zklamat - během obléhání to s nimi o moc lepší nebylo. I když byla v Sarajevu místěna posádka OSN, většinu času trávila dokumentací, který ostřelovač zrovna střílí do davu, počítáním dělostřeleckých granátů dopadajících na město (rekord drží den, kdy byl na Sarajevo vystřelen v průměru jeden granát každé tři vteřiny) a když měli dobrou náladu, jezdili s obrněnými transportéry vedle chodců, aby na ně nemohly střílet kulomety umístěné v kopcích. Doporučuji vám najít si mapu obleženého Sarajeva, abyste pochopili, proč se hlavnímu sarajevskému bulváru říká Alej ostřelovačů.

Zbytek dne (v tu dobu už spíš večera) jsme chodili po mísních obchůdcích (včetně koupě kila želé z místní cukrárny, což byl úkol z domova s větší prioritou, než nešlápnout na minu) a vysedávali v kavárnách. Sarajevo je v tomhle opravdu město zaslíbené - kavárny a čajovny mají stolky a židle v ulici na dlažbě z bílého kamene, přímo v ulicích se kouří vodní dýmky, a hraje hudba. Hlavně v noci pak vyjde do ulic neuvěřitelné množství lidí, díky létu je příjemné teplo a všude je neuvěřitelně živo.

Asi v deset jsme se konečně vrátili do hostelu, kde jsme si dali obligátní pivo s ostatními cestovateli. Že jich tu byla pestrá směska - Italové, Američané, Australané, Pákistánci, a hlavně pak jeden Skot s naprosto božím přízvukem. A pak, konečně do normální postele, i když v hromadné ložnici, konečně spát. V tichu. Bez křečí v nohách, hudby z bosenského rádia, kodrcání, zastávek na kouření a nepříjemných pohledů celníků. Yeah.
Pokud se vám zdá, že tento příspěvek byl nekonečný, máte zhruba představu, jak tenhle den připadal nám.

Mimochodem, pokud bych je někomu dostatečně neprocpal do krku - v levém panelu je odkaz na Rajče, s obskurním názvem "Fotky". Kdybyste se někdo chtěl podívat, jak Sarajevo vlastně vypadá, jsou tam už fotky i z Bosny.
 

Bosenská sága, díl první - Odjezd

17. května 2014 v 17:12 | Jiří Sýkora
Jestli máte ve svém okolí někoho, kdo se zabývá "sebezlepšováním", motivací, rozvojem osobnosti a dalšími podivnostmi, jistě toto moudro znáte: "Když si něco skutečně přejete, celý vesmír se spojí, aby váš sen uskutečnil."

Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak jsem asi před odjezdem na Balkán musel za každou cenu chtít zůstat v Praze. Vesmír mi totiž nejenže ani za mák nepomohl, ale daleko spíš to vypadalo, že se aktivně snaží bránit mé vůli. Byl to jeden z těch momentů, kdy pochybujete, za je vesmír opravdu kruté, lhostené místo, kterému jste srdečně jedno, a místo toho máte pocit, že je to spíš opravdu kruté, lhostejné místo, které se vám snaží zničit život.

U cest na Balkán, a zejména do Sarajeva, totiž panuje takový backpackerský consensus, jak se tam dostat - nejdříve autobusem, stopem, nebo jakkoliv je to možné do Budapeště, a otamtud legendárním vlakem do Sarajeva. Což zní dost awesome - v Budapešti, která obecně platí za jedno z nejkrásnějších měst Evropy, jsem ještě nebyl, a vlakem jezdím docela rád.

Jak se ukázalo, tenhle plán měl jen jednu jedinou, maličkou vadu na kráse. Mezi cestovateli tolik proslulý vlak Budapešť - Sarajevo byl před několika lety zrušen, aniž by si toho společnost, která ho provozovala, vůbec všimla. Ta se místo toho jen dál tvářila, že spoj existuje, a pouze na něj nelze udělat rezervace. Takřka vzápětí jsem došel k druhému zjištění - vlak z Budapeště do Sarajeva nebyl mezi backpackery oblíbený jen kvůli tomu, že by to byla tak krásná cesta. Byl patrně oblíbený kvůli tomu, že to byla skoro jediná cesta, kterou se šlo do Bosny dostat. Ne že by byl takový problém dostat se třeba do Chorvatska, zvlášť v letní koupácké sezóně, ale co se týče dopravy do Bosny - ticho po pěšině. Toto je okamžik, který by nižší, méně arogantní (a také podstatně méně zoufalí, protože jsem cestu na Balkán plánoval už tři roky, vystřídal jsem tři skupiny lidí, kteří se mnou měli jet, a i tak se počet lidí scvrkl z původních čtyř na dva, druhému účastníkovi/dobrovolnému hledači min můžeme říkat třeba Jindra) brali jako znamení shůry, kterému k dokonalé zprávě, že je vesmír nenávidí, chybí jenom to, aby přestaly platit zákony fyziky a hvězdy na obloze se přeformovaly do souhvězdí Velkého prostředníčku, a na cestu se vykašlali. V našem případě to však vedlo k vymýšlení zoufalých plánů - od trochu šíleného nápadu jet celou cestu stopem (díky Bohu, že jsme tak neudělali, protože s ohledem na naše pozdější stopovací úspěchy touhle dobou možná tak blížili k Záhřebu), jet autem (což by ale vzhledem k tomu, která vozilda máme k dispozici, zahrnovalo expresní mechanický kurz a opravdu pevnou víru), jet nejdřív do Chorvatska a otamtud až do Bosny, jet někam úplně jinam anebo vyvolat Yog-Sothotha a nechat se tam přemístit. Nakonec se však přeci jen povedlo odhalit trochu obskurní autobus z Vídně, což umožnilo provést původní plán provést v takřka původním rozsahu. Po krátkých trablech s rezervací autobusu do Vídně se nám povedlo sehnat spoj dokonce na ten den večer.

Musím říct, že Student Agency jezdím fakt rád. Nejsou to jen pohodlné sedačky, káva zdarma nebo palubní zábava - je to hlavně levné sušené maso.
"Prosím vás, mohl bych dostat nějaké sušené maso?"
"Určitě. Jaké si dáte?"
"Vlastně bych jich potřeboval víc. Tak čtyři."
"Já se omlouvám, ale my jich tu máme jen pár, asi tak ty čtyři. Všechny vám je bohužel dát nemůžu."
"A kolik mi jich tak můžete dát?"
"Tak tři."
Jindra: "A můžu já dostat to čtvrté?"

Vídeň je... Vídeň. Naše bývalé hlavní město asi není potřeba moc dlouze představovat. S krátkou zastávkou v pravotočivé zatáčce jsme tam dorazili asi v půl páté. Ačkoliv jsem zastánce názoru, že je fajn mít na prohlídku města vždy co nejvíce času, tohle bylo možná trochu zbytečně moc. S parkem u Prateru, kde nás autobus zanechal, nebylo tak těžké najít místo, kde bychom strávili zbytek noci. Nejtěžší se ukázalo najít místo na nocleh, kde by už někdo nebyl. Po dvou skoro-setkáních třetího druhu jsme to raději zabalili a šli klimbat pod strom. Tam se na nás k ránu sice přišla podívat policejní hlídka, ale naštěstí nás bez problému nechali jít.

Možná je to tím, že jsem tam už párkrát byl, ale samotná Vídeň mi až tolik zajímavá nepřišla, takže se o ní moc rozepisovat nebudu - pokud se tam zastavíte, určitě se podívejte na historické centrum, do katedrály Svatého Petra Štěpána, a třeba do domu Německých rytířů, který stojí poblíž, a nakonec na Prater, abyste se na to všechno mohli podívat seshora, a můžete si Vídeň s klidným svědomím odškrtnout. My jsme se byli ještě podívat v Belvederu, kde jsme zastihli výstavu umění (na obranu mé pověsti kulturního barbara, neměl jsem tušení, že tam je).

Cestou na nádraží jsme se ještě zastavili v nějaké místní hospůdce. Měli jsme totiž po celodenní prohlídce města poněkud hlad, a zaujala nás nabídka menu za pět euro. Pro pořádek - já umím německy to málo, co jsem se naučil z Alles Gute, a kdybych tam na ně začal mluvit, vyhostili by mě ze země pravděpodobně dřív, než bych řekl "Anschluss". Jindra taky neměl svůj nejlepší lingvistický den, a tak jsme si i po deseti minutách vášnivé debaty se servírkou dávali jídlo víceméně na blind. Naštěstí se z toho vyklubalo jen pvařené vepřové s křenem, a ne nic horšího. Pak nás ještě místní štamgasti povzali na pivo, a docela v dobrém jsme se rozloučili.

Horší to bylo s autobusem do Sarajeva. Jak jsme se až pozdě dozvěděli, linku provozuje bosenská, a ne rakouská společnost. Taky to podle toho vypadalo - autobus působil dojmem, jako by do něj někdo narval o tři řady sedadel navíc, z radia hrála (při nočním přejezdu!) těžko identifikovatelná hudba a díky bujaré společnosti jakýchsi studentů jsme se moc nevyspali (už druhou noc v kuse), aniž bychom s nimi vlastně promluvili skoro jediné slovo. Zlaté (nebo spíš žluté) Student Agency.

EDIT: katedrála ve Vídni, která by vám neměla ujít, není zasvěcená Svatému Petru, nýbrž Svatému Štěpánovi (takzvaný Stephansdome). Možná to byl nějaký podvědomý umělecký záměr, jako že je to pod mou rozlišovací schopnost (ne, vážně si neumím přiznat, že jsem úplně blbej a spletl jsem se), ale říkal jsem si, že bude lepší vás dál nemystifikovat.

Zombie Apokalypsa 2014 - Zmrtvýchvstání ztracenovprekladu.blog.cz

17. května 2014 v 2:27 | Jiří Sýkora
Některým lidem bylo líto, že se v roce 2012 svět nepřestal točit (svoje šance ještě dostaneš, Scorchere), nenarazil do něj ani malinkatý meteorit, namísto smrtícího viru chytli ledatak rýmičku, nepovstala ani maličká zombie (dokonce ani křeček) a místo světové potopy je vyplavil soused. Těmto jedincům jsem se rozhodl vyjít vstříc a vskřísit jinou polozapomenout zrůdu z hlubin času, sice tento blog. Jelikož tento blog, naneštěstí, není Ježíš (což by ale byl cool), trvalo mu to místo tří dní necelé dva roky.

Původně jsem měl v úmyslu nechat tento blog tak, jak jsem ho po návratu z Japonska opustil, jako takové mementum na doby dávno minulé, ale poslední dobou zjišťuji, že mi blogování trochu chybí. Jelikož jsem se na rozdíl od slušné části českých bloggerů rozhodl nezaprodat se politice (ano, dívám se na vás, pisálkové z blog.idnes.cz), mám v plánu pokračovat v quasi-cestopisném obsahu, a povyprávět o dalších, menších cestách. Na úvod bych rád poznamenal, že nejsem kdovíjak protřelý cestovatel (nebyl jsem v Pákistánu a nejsem nejvíc), nečekají tu na vás žádné žhavé reportáže z deštných pralesů (je tam vůbec wi-fi?) a obecně jsem nepříliš cool a zábavný člověk (byli jste varováni), nicméně mi přijde lepší zamořovat svými historkami internet kde je nikdo nemusí číst, než jimi nudit lidi po hospodách. Takže, připravte si brokovnice, motorové pily a disující komentáře, můžeme začít.
 


Arcipajzl Franty Straky

16. září 2012 v 14:55 | Jiří Sýkora
Tato povídka s podtitulem Kdyby AFS byla restaurace původně vznikla v hlubinách mého pobytu v Japonsku, v jednom z mnoha momentů rozčarování nad fungováním AFS. Původně jsem neměl v úmyslu ji prezentovat zcela večejně, nicméně jelikož se na Hokkaidó ne tak pomalu, zato velice jistě, rodí další testament neschopnosti AFS, rozhodl jsem ji vašim očím představit alespoň nyní, dodatečně.
Mějte prosím na paměti, že se jedná o kritiku především na účet AFS, nikoliv však (těch slušných) hostujících rodin a škol. Nejsem si jistý, jak moc bude zajímavá pro ty, kteří nejsou obeznámeni s fungováním AFS, nicméně doufám, že těm, kteří těmito zkušenostmi oplývají, přijde k dobru.

Muž vešel do zakouřeného lokálu a s úlevou si vydechl. Dvě hodiny už bloumal deštěm po ulicích ve snaze najít alespoň nějaký podnik, kde si konečně mohl dát večeři. Po stěnách visely různé diplomy a poděkování za dobrou stravu, a samotný interiér se zdál trochu přezdobený, aniž by to výrazně prospívalo provozu. Muž byl nicméně spokojený, že konečně našel otevřenou restauraci, odložil mokrý deštník, svlékl promočený kabát a usadil se ke stolu. Číšník se objevil záhy.
"Dobrý večer, a děkuji, že jste si pro svou večeři vybral právě Arcipajzl Franty Straky. Úvodem bych vám rád pověděl něco o historii Arcipajzlu. Původně byl založen v rámci projektu "Absurdistan Food Service", který zahrnoval kantýny pro řidiče tramvají. Arcipajzl se postupně začal zabývat i obsluhováním veřejnosti, a se zrušením tramvajové linky se na tuto klientelu zaměřil úplně. Dnes má náš řetězec více jak padesát podniků po celém světě, a každý rok obslouží mnoho tisíc spokojených zákazníků."
"To je, ehm, zajímavé… Řekl bych," odpověděl zaskočený muž. "Mohl bych si objednat?"
"Jistě. Máme bohatou nabídku českých i zahraničních jídel."
"Dobře. Dal bych si řízek s bramborem a malinovou limonádu."
"Jistě. Hned to bude."
Muž si lehce oddychl a opět se rozhlédl po lokále. Zákazníků bylo v restauraci poskrovnu, zatímco obsluhou se to jen hemžilo. Několik očividně nezaúkolovaných číšníků posedávalo na baru, a uklízeči, kterých bylo v podniku očividně příliš mnoho, povětšinou opírajíce se o svá košťata nepříliš nenápadně pospávali.
"Tak, už to tady máte…" vytrhl muže z přemýšlení číšník.
"To byla tedy rychlost," odpověděl muž, ale zarazil se, když si všiml, že číšník v ruce nedrží talíř, ale složku papírů.
"Tady to mi musíte vyplnit, to víte, standardní procedury. Tady mi dvakrát vyplňte osobní údaje, tady lékařské záznamy, abychom věděli, že jste schopen řízek s bramborem strávit, tady to samé prosím v azbuce, tady na ten papír prosím napište děkovný dopis dodavatelům potravin…"
"Děkovný dopis?"
"Jistě. Veškeré suroviny, které Arcipajzl Franty Straky požívá, jsou dodávané dobrovolnými dárci. Ti to dělají zadarmo, takže je třeba, aby jim zákazníci projevili náležitý vděk. Nakonec mi tady na tento papír sepište esej, jak moc máte rád řízky."
"Prosím?"
"To víte, máme tady dalších pět zákazníků, kteří by si rádi dali řízek, jenže řízky tu máme jen čtyři. Takže musíme vybrat ty, kteří si to nejvíce zaslouží."
"Nebylo by lepší udělat těch řízků více?"
"Náš kuchař má jen jedny ruce. Teď už, prosím pište. Za dvacet minut jsem zpátky u vás."
Muž se dal do psaní. Číšník svůj slib splnil a zanedlouho opět přispěchal ke stolu.
"Už to máte vyplněné?"
"Jistě… tady to máte."
"Dobře… dobře… aha," usmál se číšník, když si prolistoval papíry. "Gratuluji vám, byl jste vybrán pro konzumaci řízku."
"Chvála bohu," vydechl spokojeně muž.
"Tak, ještě než vám budeme moci jídlo připravit a naservírovat, budu od vás potřebovat podepsat prohlášení, že o nás nebudete nikde dávat špatné recenze. A tady prosím napište motivační dopis kuchaři, aby věděl, že se na jeho jídlo skutečně těšíte."
"Ale vždyť jsem už jednu esej psal!"
"Jistě. Ale protože máte drobné zdravotní potíže, které by mohli ovlivnit vaši schopnost řízek strávit, musíme se přesvědčit, že skutečně o tuto zkušenost tolik stojíte. A také od vás budu potřebovat platbu předem. To dělá dvě stě padesát čtyři koruny."
"Tolik? Ale vždyť jste říkal, že suroviny dostáváte zadarmo!"
"To ano. Ale to víte, pořád musíme platit nájem, elektřinu, výplatu…"
"To se nedivím, že s takovým osazenstvem platíte tolik."
"Ve skutečnosti většina personálu zde pracuje pouze z ochoty obsloužit zákazníka a nedostává žádný plat. Taktéž nesmíte zapomenout na pět porcí denně, které servírujeme zadarmo."
"Zadarmo? Jak to?"
"Protože ti lidé mají hlad."
"Ale já mám také hlad!"
"Proto jste snad tady, ne?" usmál se číšník a vzal ze stolu zákazníkovy peníze. "Jednu rundu pro všechny!" zvolal a zamával bankovkami.
"Prosím? Vy jste pozval celý lokál za moje peníze?"
"Ne, za peníze Arcipajzlu."
"Ale vždyť jsem vám ty peníze dal já!"
"Ano, dal. Ale teď už náleží Arcipajzlu, a ten s nimi naloží dle svých potřeb. A nešklebte se, vy dostanete také."
Číšník s úsměvem odešel. Muž si povzdechl, ale na výběr neměl. Kručelo mu v břiše, a v okolí pěti kilometrů nebyla jiná otevřená restaurace. Pak si všiml jakéhosi divného uklízeče, ani ne pět metrů od jeho stolu.
"Kak… tibja… zavuť?" vysoukal ze sebe uklízeč.
"Prosím?"
"Jak… se jmenujete?"
"Novák. Pavel Novák," usmál se nervózně muž. "Jak vy?" zeptal se po delší odmlce.
"Já jsem zaměstnanec. Já nedávám osobní údaje," opáčil nezaujatě uklízeč a odšoural se pryč. V tom se ozvala rána z kuchyně a v těsném sledu za ní lavina nadávek. K mužovu stolu znovu přispěchal číšník.
"Promiňte, ale v kuchyni nám vypadly pojistky… Je mi líto, ale vaše jídlo se zpozdí o půl hodiny. Doufám, že to chápete."
"No, jistě, co se dá dělat," povzdechl si rezignovaně muž.
"A druhá věc. Jelikož se váš řízek nestačil dopéct, budeme ho podávat syrový."
"Prosím?"
"No, nedivte se. To se stává."
"Nemůžete nahodit pojistky a řízek prostě dopéct?"
"To bychom museli dopřipravit jídlo všech zákazníků, a to by bylo velice náročné. Musíme být přeci spravedliví, nebylo by fér, kdybyste vy jedl dopečený řízek a ostatní žvýkali syrové maso."
"Nemůžete prostě to jídlo dodělat všem?"
"No, můžeme to zkusit… budeme muset napsat na ústředí do Absurdistánu, abychom zjistili, jestli je tato procedura možná. Pak bychom museli otvírat skříň s pojistkami, ta je ve sklepě, zkoumat, které jsou dole, nahazovat je, zjišťovat, jestli už proud funguje, pak znovu zapínat všechny spotřebiče… Navíc ani nevíme, jestli to bude možné a bude to dlouho trvat. Daleko jednodušší bude, když ten řízek prostě sníte syrový."
"Já… já chci vrátit peníze!"
"To bohužel není možné. Peníze vracíme jen v případě mimořádných událostí."
"Výpadek proudu není mimořádná událost?"
"Ne, proud tu vypadává každé sudé pondělí."
"Ale dnes je sobota!"
"Vidíte, to je skoro pondělí. Pokud ale přesto chcete odstoupit od smlouvy, Arcipajzl si bude muset naúčtovat devadesátiprocentní stornopoplatek."
"Kriste pane… to nejste schopni zajistit ani dopečený řízek?"
"Pokud vám vadí syrové maso, měl jste si dát mrkev. Ta se dá jíst i nepřipravená. Navíc, jde přeci hlavě o brambory, a ty už jsou hotové."
"Ale já chtěl řízek!"
"S brambory. Tak vidíte. Ty si můžete užít i tak. A aby se neřeklo, že se o vás staráme špatně, posypeme je koprem."
"Ale já kopr nemůžu vystát!"
"Alespoň to pro vás bude nová zkušenost."
"Jsem na něj alergický!"
"Když si budete říkat, že na něj jste alergický, tak po něm spíš budete mít potíže."
"Nemůžete prostě, prosím, dopéct ten řízek?"
"Bohužel. Ale podívejte se třeba na toto poděkování, tato paní si na našem řízku moc pochutnala."
"Ale ta ho jistě měla dopečený."
"To ano, ale maso to bylo stejné. Tak přestaňte odmlouvat a snězte svůj řízek syrový."
"Budu si na vás stěžovat!"
Číšník se zamračil. "Tak tady hned nevytvářejte dusnou atmosféru. Podívám se, co se s tím bude dát dělat," odpověděl a odešel směrem ke dveřím do sklepa. "Nevděčník jeden," zaslechl ho muž mručet na odchodu.
Zanedlouho se v kuchyni opět rozsvítilo a za několik minut už číšník spěchal k mužovu stolu s kouřícím talíře.
"Tak, tady to máte."
"Koukám, že jste mi tam ten kopr dali tak jako tak."
"Je součástí pokrmu. Ale musím vás požádat, abyste nejedl oblohu z mrkve a salátu."
"Proč, prosím vás?"
"Ovlivnila by celkovou chuť pokrmu a zkazila by vaši zkušenost."
"Tak proč jí tam dáváte?"
"Bez oblohy by to nebylo správné jídlo."
"Proboha… tak už mi to dejte."
Číšník položil talíř na stůl a odešel, a muž se pustil do jídla. Řízek samotný nakonec nebyl tak špatný. Mávl na číšníka, že už dojedl.
"Ten řízek byl docela dobrý, musím říct," usmál se zlehka na číšníka.
"To jsem rád, že jste byl s našimi službami spokojený. Teď ještě prosím předneste desetiminutový děkovný proslov, aby všichni věděli, že jste patřičně vděčný Arcipajzlu Franty Straky, a můžete jít."

Z hlubin času

16. září 2012 v 14:41 | Jiří Sýkora
Tento text původně vznikl krátce po mém příletu do Japonska, konkrétně během popříjezdové organizace. Jelikož však byl silně kritický k AFS a protože v každém z nás ještě přežívá trocha socialistických manýrů v pdoobě autocenzury, nakonec byl z blogu a z článku "Over the hills and far away" (http://ztracenovprekladu.blog.cz/1108/over-the-hills-and-far-away) stažen. Můžete si ho však přečíst nyní. Budiž to začátkem krátkého oživení blogu v podobě publikace z různých důvodů nepublikovaných textů a článků.

(...)
Nyní budu chvíli nepříjemný a dost možná nezdvořilý. Přičinou je jeden velký, celosvětově fungující bordel zvaný AFS. Pokud se s nimi chystáte na roční pobyt, mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrý je, že za sebou máte asi nejlepší agenturu organizující zahraniční pobyty na českém (nevím jak světovém) trhu. Ta špatná je, že ani tak to není žádná sláva. Na vině není ani tolik hlouček nadšených, neplacených dobrovolníků, kteří sice nic nevědí, ale dělají to z dobré vůle a nadšení pro věc. Daleko horší je to s jejich nadřízenými, kteří už peníze berou, ale stále nejsou schopni dobrovolníky nějak zorganizovat. Také oni zpravidla nic nevědí, je jim zatěžko udělat něco nadstandartního (jaké překvapení bylo, když jsme se dozvěděli, že spousta studentů jede do Japonska jen na půl roku prostě proto, že se neozvali a neudělali náležitý bordel) a obecně udržují trvalý chaos ve všech AFS záležitostech. Až do dnešního dopoledne jsme totiž nevěděli, jestli bude popříjezdová orientace v Tokyu, nebo v lokálních centrech, a jestli se tam tedy pojede rovnou, nebo až potom. I tak nám každý tvrdil něco jiného, dokud nezaznělo oficiální prohlášení.
Popříjezdová orientace je kapitola sama pro sebe. Autobus nás zavezl do hotelu, kde nás rovnou nasměrovali do jídelny, kde jsem si naházeli kufry na hromadu a vyfasovali slušivé cedule se jmény, které jsme za žádných okolností nesměli sundat. Omezení bylo víc, všechny je vypisovat nebudu, ale spíš než doporučení pro téměř dospělé, kteří se odhodlali strávit rok v neznámé zemi, to připomínaly pravidla pro školu (nebo spíš školku) v přírodě. Poté jsme pět (!) hodin čekali u prázdných jídelních stolů, než nám konečně rozdali klíče od pokojů, abychom se po třináctihodinovém letu mohli vysprchovat a alespoň trochu vyspat.
AFS soustředění jsou obecně zábava. Organizace jejich bloků funguje asi takto: vyberte z libovolní pedagogické příručky náhodnou hru, přidejte k ní první morální poučení pro pobyt v zahraničí, které vás napadne, a mořte s tím vaše svěřence tak dlouho, jak to půjde. Poté proces opakujte. Účastnit se musí, stěžovat si nemůžou, takže vše bude OK.
Korunu všemu nasadila příručka AFS pro Japonsko, která by se nelépe dala charakterizovat jako "Jste neschopní, nevychovaní barbaři a vše, co uděláte, naštve vaší hostitelsou rodinu, takže vás dříve nebo později vyloučíme". Docela dobře si dokážu představit nějakého účastníka s křehčí psychikou, který po přečtení této bružurky odmítne nastoupit do letadla. Tohle mi naštěstí nehrozí, možná proto, že jsem si ji přečetl až na palubě, takže jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Přiručka totiž opravdu, místo aby účastníka trochu uklidnila, informuje, že váš život v domovské zemi definitivně skončil a že jste jen existence bez lidských práv existující pouze pro pobavení hostitelské rodiny a školy.

That's all, folks

14. července 2012 v 16:21 | Jiří Sýkora
Čas opět postoupil a já se opět prokázal jako velmi líný blogger - koneckonců, kdybych líný nebyl, už bych dávno ovládl svět, ale bohužel (nebo snad naštěstí) líný jsem, takže se ještě nějaký čas můžete těšit z iluze svobody.
Anyway, čas poskočil dopředu až příliš rychle, a proto je třeba, ať už se slzou v oku nebo bez (v tomhle můžu klidně lhát, poněvaž stejně vidíte prd. teoreticky bych mohl lhát i o tom, že jsem byl v Japonsku, co vy víte), oznámit, že tohle je buď poslední, nebo rozhodně jeden z posledních příspěvků.

Rok uběhl, od nekončených zimních dopolendních klepání kosy ve škole, přes sprinty po chrámech a bloumání po všemožných trzích po nacpávání si bachoru i knihy všemožnými japonskými pochutinami, jako voda v Niagarských vodopádech. Bylo to plynutí občas sice zadrhnuté, nicméně velice vydatné.

Poslední týden proběhl, jak už to bývá takovým zvykem, ve znamení loučení. Japonci se mě rozhodli na poslední chvíli zahrnout nejrůznějšími tretkami jakožto upomínkami (tuším za tím lobby japonské pošty), přísahali, že na mě nikdy nezapomenou a že jsem jejich úplně nejlepšejší kamarád (je třeba brát s nadhledem, ale alespoň to potěší - kdo z vás by to řekl, i kdyby to byla pravda, plantážníci?) a spolužačky si mě fotily jako o závod (myslí dopoředu - chtějí mít jednou čím strašit děti).
Minulý víkend a v průběhu týdne probíhaly rozlučkové párty - nejdříve s rodinou, která uspořádala velkolepou grillovací žranici, a o den později o něco skromnější s AFS - bývalá hostující rodina se právě vrátila z Čech, a tak jsem kromě lehkého kimona a japonských pantoflí dostal i pár stovek v korunách.
V pondělí jsem měl poslední den ve škole, tak jsem narychlo vyhrabal všechny dávno zapomenuté knížky z knihovny. Na shromáždění na konci dne jsem měl opět proslov před celou školou - tentokrát jsem si ho napsal sám.
Nakonec jsem dvakrát zašel na večeři se spolužáky - nejdříve s mladými samuraji z kendó, kteří z nějakého důvodu považovali za zajímavý happening dotáhnout mě do restaurace v evropském stylu. Včera jsem zase zašel se spolužáky na maso grillované v tradičním japonském stylu (pokud vás zajímá, co to je, podívejte se na článek Grillování v Japonsku, nebo tak nějak). Namísto očekávaných čtyřech, pěti spolužáků jich nakonec přišlo šestatřicet - a i přes to, že jsem si u jednatřiceti nebyl zrovna dvakrát jistý jejich jmény a s půlkou jsem nepromluvil víc jak deset vět, všem bylo hrozně líto, že odjíždím. Tentokrát už mi hovězí jazyk jako zas tak zvláštní pokrm nepřišel, i když byl trochu tuhý.

V úterý a středu probíhal školní sportovní den, opět se svou skoro olympijskou náladou. Hráli jsme softbal (v nás překvapivě málo oblíbená, nebo spíše neoblíbená hra - přitom to je jedna z mála dobrých věcí, co přišly z Ameriky), a i když jsem si s pořádnou dávkou štěstí dal homerun, dostali jsem na všech zápasech napráskáno hůř než Argentinci na Falklandech (ano, Falklandech, ne Mal-cosi).
Když už jsem zmínil Olympiádu, je třeba dodat, že Japonci vyslali do Londýna expedici, která má dohlížet na přípravu her, v podobě dospělé Japonky ve školní uniformě s obrovským obočím a velkými, křivými zuby - jedna z ukázkových japonských televizních celebrit. Aby podívaná dostala grády, přizvala si k natáčení místní spřátelené showmany - člověka, co mluví zásadně krkanci, a individuum v superhrdiském kostýmu, schopného zaprdět cokoliv od pozdravu po God save the Queen (není mi jasné, co ten člověk, je-li to člověk, proboha jí). Třetí den po začátku natáčení si skupinka vysloužila v Londýně tak špatnou reputaci, že je přestali pouštět na památky.
Je však třeba dodat, že tohle byl i na Japonce trochu extrém.

Balení, které jsem původně odhadoval na dvě hodiny (koneckonců, je to jen jeden pokoj, ne?), se protáhlo na tři dny - věci se schovávaly po pokoji lépe než jugoslávští partyzáni, objevovaly se v přesně dávkovaných skupinkách a obecně odmítaly ubýval. Jelikož v červenci a srpnu existují v Japonsku jen dva druhy počasí, tedy vedro na umření, nebo vedro na umření s tropickým deštěm, objevil jsem díky nepříliš dobře fungující klimatizaci spoustu nových míst, kde se může člověk potit.
Dnes dopoledne, po té, co jsem konečně nastrkal poslední věci do kufrů a s hekáním je odnesl do auta, jsme ještě zašli na japonské řízky (ty mi budou chybět) a hurá na nádraží přímo do náručí AFS.
AFS se od minule poučilo a místo sedmihodinové jízdy autobusem nás poslali šinkansenem. V Tokyu se nicméně vše vrátilo do starých kolejí, kde nám po půlhodinovém pořadovém cvičení na přeplňeném a vypraženém peróně rozdali jmenovky velikosti A5 s pravidly pro chování v hotelu, jako třeba "nechodit do pokoje opačného pohlaví" (ano, je nám deset a mohli bychom si hrát "na doktora", nebo by nějaká "slečna dospělá a zocelená pobytovou zkušenost" moha přijít do jiného stavu s někým, koho zná pár hodin), kouřit a pít (zhřešil jsem a koupil jsem si colu) a používat mobil a internet na pokojích (olol). Kdybych nemusel nosit jmenovku (kterou jsem během pěti minut stihnul "ztratit"), připadal bych si zase jako na škole v přírodě. Teď mám spíš pocit účastníka rekreačního tábora na Sibiři.
Jak se AFS rozhodla rozšoupnout na dopravě, začala šetřit na jídle, a tak mezitím co ostatní hoteloví hosti nadšeně dlabali otevřený bufet, my pojídali erární ohřívané jídlo v množství pro nedonošeného Japonce. Jídlo trochu vyvažuje fakt, že tu mají úžasná masážní křesla - je to něco mezi masáží a výslechem dle práva útrpného, ale je to awesome.

Zítra v 1115 japonského času odlétám z Narity, a v 1800 SEČ po mezipřistání ve Vídnu přistávám na Ruzyni (nebo Havlovi, či jak se to teď jmenuje).

Dámy a pánové, byla to opravdu velkolepá jízda. Někdy bych si to určitě dal znovu. Jak už to tak k loučení patří, chtěl bych (ne)jmenovitě poděkovat své rodině, jednak za trpělivost s velmi občasnými zprávami o životě a jednak za finanční podporu, bez které by tato celá operace vůbec nebyla možná. Dále mojí hostující rodině, byť si to nejspíš nikdy nepřečtou, za opravdu úžasnou péči a bohorovný nadhled nad všemi trablemi, co jsem jich jen za ten rok způsobil. Stejně tak bych chtěl poděkovat mým japonským učitelům, ať už za jejich pomoc (především mému bývalému třídnímu, který vždy ochotně zařídil veškeré papírování, a všem vesměs japonštinářům a angličtinářům, kteří se mě, ať už více či méně úspěšně pokoušeli něco naučit), nebo za to, že mě nechali při svých hodinách v klidu spát. A samozřejmě podstatná část mých díků patří vám, kteří jste si tento blog ve vašich prohlížečích čas od času otevřeli.

Ještě bych toho napsal více, ale prochází se tu Japonec, kterému jsem se už natřikrát pokoušel vysvětlit, že "ne, opravdu nemám zájem o "dopisovací projekt AFS" a že ne, představa dopisování s neznámým člověkem mě moc neláká", nicméně efekt byl asi takový, jako kdybych se petadrou pokoušel prorazit pancíř tanku M1 Abrams. Že by z toho vznikla nová definice buddhistického nekonečného eonu - přesvědčit člověka od AFS, že ty jejich "úžasné akce a podniky "pro podporu přátelství, lásky, míru a bratrství"" (I'm not kidding you, tohle je na tom papíru opravdu napsáno) vlastně stojí za pendrek?

Anyway, ať už tady, nebo jinde na internetech, nashledanou.

Hirošima

26. dubna 2012 v 15:43 | Jiří Sýkora
V našel druhém (a snad prozatím posledním) díle o cestování do minulosti se podávíme na přelom března a dubna, a výlet do Hirošimy. AFS udělala gesto dobré vůle a uspořádala třídenní výlet pro několik studentů výlet na západ Honšu, konkrétně do Hirošimy, Kobe a Kyota.
Výlet měl, kromě řidiče, Japonce od AFS, veskrze evropskou náturu - kromě mě ještě jedna Češka (do té doby považována za zesnulou), Švéd, Švýcarka, Němka, Belgičanka a Portugalka, která za celou dobu výletu nezavřela ústní otvor. Dokonce skoro nejedla, jen aby mohla dál a dál žvanit. Jedinou výjimku oproti starému kontinentu byla jedna Kanaďanka, k tomu ještě quebecká separatistka s rodnou francouzštinou - jasná teroristka. Od okamžité exekuce ji zbaránil pouze pěkný kukuč, a fakt, že patřila k těm příčetnějším členům výpravy. Ale i tak byla bedlivě sledována pro projevy sabotáže, mluvení francozsky nebo vykřikování teroristických hesel jako "Je me souviens."

První den probíhal s výjimkou návštěvy ninjovské vesnice (stejně zastávám názor, že vesnice ninjů, která je vidět už od parkoviště, nemůže být autentická) poměrně monotóně. Denník z prvního dne, psal-li bych nějaký, by vypadal asi takhle:
"Sedíme v autě. Švýcarka a Němka na předních sedadlech o čemsi debatují v řeči Vaterlandu. Belgičanka, Portugalka a Švéd nadšeně debatují snad o každém disneyovském filmu, který kdy viděli, a o popové hudbě. Na Disneye jsem se nedíval, Ozzyho Osbourna, Deep Purple ani AC/DC nidko nezná, nemám se s nimi o čem bavit. Češka to vyřešila po svém - poslouchá MP3 přehrávač. Hořce lituji, že jsem mobil a sluchátka nechal doma. Pokouším se spát, ale pronásledují mě noční můry o Lady Gaga obalené v mase a držící v rukou růžový samopal."
Navečer jsme dorazili do hrošimského Comfort hotelu, vybudovaného podle americké franchiesy tak přesně, že jsem si připadal pomalu jako ve Státech - včetně kávy na recepci a automatu na led.
Den jsme zakončili výpravou na hirošimské okonomiyaki, vaječné placky, zde kromě klasické náplně jako krevety, maso a zelí obohacené hlavně o smažené nudle. Jsou údajně nejlepší v Japonsku a rozhodně nejlepší, co jsem zatím jedl.

Druhý den jsme vyrazili poměrně brzy ráno, a navštívili Hirošimský památník míru, což je zdvořilý název pro muzeum Velkého třesku. Zážitek odtud lze popsat jen velmi těžko. Dovolím si snad jen komentář, byť zcela z mého vlastního názoru, že je smutné, že po smrti něco mezi 500 000 a 1 milionem japonských civilistů následkem spojeneckých konvenčních náletů (k tomu něco přes 250 tisíc z Hirošimy a Nagasaki), po zničení dvou měst atomovými bombami jen pro zastrašení Sovětského svazu a takových praxích amerických vojáků, jako bylo lovení trofejí (zuby, lebky a další části těla mrtvých Japonců) se Amerika dál tváří jako "ti klaďáci". Přitom za americkou protijaponskou propagandu by se nemusel stydět ani Hitler, a velmi početná část Američanů by vám v té době řekla, že Japonci jsou podlidé a že nechtějí jen totální vítězství, ale kompletní genocidu japonského národa.
Za zmínku snad stojí, že budovu nejbližší epicentru, která zůstala stát, navrhl Čechoslovák Jan Letzl. Původně se jednalo o Prefekturální palác pro hospodářské výstavy, dnes je ponechán zakonzervovaný ve stavu, v jakém ho zanechalo patnáct kilotun atomové bomby.
Navečer jsme se přesunuli do městečka, jehož jméno již upadlo v zapomění, oplývající především krásným hradem. Na prohlídku ovšem nedošlo, jednak nebyl čas a jednak byl hrad právě v rekonstrukci.

Třetí den jsme navštívili město Kobe. Na ochutnávku předraženého hovězího bohužel (či snad naštěstí - jeden steak vás vyjde v přepočtu i na deset tisíc korun) nedošlo, jelikož jsme si prohlédli pouze místní Chinatown (ano, i japonská města mají místní čtvrti. pokud vás zajímá, jak vypadají, tak jsou přesně stejné jako čínské čtvrti v Americe). Tam jsme aelspoň ochutnali čínské knedlíčky plněné vepřovým masem.
Na poledne jsme se přesunuli do Kyota. Jelikož tam už většina účastníků byla, nebo se tam v brzké době chystala, místo běhání po památkách jsme se prošli starou čtvrtí vybudovanou v japonském stylu, vyrabovali pár obchodů a hodovali na rýžových koláčcích a zmrzlině ze zeleného čaje. Náhodně potkaná americká turistka zde přispěla k nekonečné hanbě svého národa, když o městě prohlásila, že "je to krásná autentická čínská vesnice."
Oběd jsme pojali trochu netradičně a zašli do McDonaldu. Japonci mají burgery poměrně dobré, ale z nějakého důvodu do každého dávají sázené vejce. Zjištění, že nikdo z přítomných nezná Pulp Fiction, mě dovedlo k pláči.

Pokud vás zajímají nějaké nové drby, zde jsou: jsem ostříhaný. Shodil jsem značně rašící hřívu vlasů, ze které nakonec holič po hodinové práci stvořil něco podobného týden odrostlému rekrutovskému sestřihu. Ale má pochvalu za to, že jsem se poprvé po dlouhé době při pohedu na své ostříhané já nelekl (alespoň ne moc).
Taktéž proběhl test sportovní zdatnosti. Ukázalo se, že i přes roční chátrání těla jsem stále nadprůměrně fyzicky zdatný Japonec, především díky fyzické síle, kde jsem jim trochu pobořil tabulky - každou rukou dokážu vyvinout stisk kolem pětašedestái kilogramů, což je o sedmnáct víc, než s kolika počítá nejlepší výsledek. Součástí testování byla také zdravotní prohlídka - museli jsme se svlékat do půl těla, takže ten, kdo mě zná osobně, se může bavit představou, jak jsem vedle Japonců s konstitucí člověka právě se navrátivšího z koncentračního tábora vypadal. Při té příležitosti jsem zjistil, že jsem přibral něco okolo pěti kilogramů oproti původní váze v Čechách. Okaasan toto sdělení polichotilo, já se snažil tvářit neutrálně a šel z počítače dolovat tréninkový program jednotek SEALs.

Inuyama

16. dubna 2012 v 16:56 | Jiří Sýkora
V dnešním článku si trochu zacestujeme časem. Konkrétně o tři týdny zpátky. Cestopis z Psí hory přináším se zpožděním především proto, že, jak každý kdo mě zná, moc dobře ví, jedna z mála věcí větších než moje železná vůle a obdivuhodná píle je moje bezmezná lenost. Jednuduše jsem posledních pár týdnů místo psaní hleděl na otevřené prázdné textové okno.
Taktéž se ukázalo, že návštěvnost je přímo úměrná době od vydání posledního článku, zatímco po aktualizaci spadne zpravidla na nulu.

Inuyama je pro mě místo zvláštního významu, a to toho, že se tam chystám podívat skoro už od samého začátku. Druhým takovým místem je velká socha Buddhy v Tokai-shi, kde jsem byl s otoosanem hned druhý den, bohužel bez foťáku, takže jsem se ho značnou dobu chystal zvěčnit. Jelikož Big B. byl konečně vypátrán - je schován v zalesněném vrchu kopce, kterých je v Tokai-shi kousek od sebe asi deset - rozhodl jsem se konečně vyrazit do Inuyamy.

Dominantou tohoto malého města severně od Nagoya-shi je především hrad, a to sice nejstarší v Japonsku. Přežil zemětřesení, nevyhořel, nezdemolovali ho během období Meiji a dokonce ho ani nevybombardovali Američané (pokud by jste se někdy divili, proč je v Japonsku tak málo původních památek, tak především proto, že Američané žárlil na Hitlerův killcount. kam se hrabou staletí válek a přírodních katastrof na americké ego uražené jediným překvapivým útokem...).
Z hradu je opravdu pěkný výhled do okolí. Inuyama leží v horách, a z jedné strany jí obtéká řeka, která zároveň suplovala část hradeb (dnes již zbořených). Vedení hradu se zřejmě cítilo poctěno mou návštěvou, a tak mi v ceně vstupenky přidělili i anglicky mluvícího průvodce. Moc milý chlapík, i když jsem z jeho vyprávění o "východním a západním týmu, jejich kapitánech a finálním mači u Sekigahary" měl pocit, že se o titul šóguna místo válčení hrál fotbal. Na druhou stranu jsem se o japonských hradech i samurajích dozvěděl pomalu víc, než za posledních z půl roku, a když zapáleně popisoval obranu hradu a se zájmem se vyptával, jak hrady bráníme u nás, měl jsem skoro pocit, že se někdo hrad pokouší dobýt každý sudý čtvrtek, a očekává, že podobná situace je i v Evropě.
Hrad byl založen v Období válčících států japonským šlechticem jménem Oda Nobuyasu. O něco později se jeho správy ujal Oda Nobunaga, jeden ze tří největších vojevůdců souboje o šogunát. Když potom Nagoyský hrad, který je z vrchního patra vidět, dobyl jeden z jeho rivalů, Tokugawa, pozdější šógun, mohli se na sebe za jasného počasí oba warlordi mračit celý den, aniž by museli opustit své hrady.
Odovi se také povedlo zajímavé prvenství - ke konci 16. století se mu povedlo shromáždit 300 mušket, což bylo nepředstavitelné číslo. Mimochodem, strop místnosti vládce hradu je speciálně upravený, aby po něm nemohli šplhat nijnové. Docela děsivé, když se nad tím zamyslíte. Člověk aby se bál, co mu spadne na hlavu, i doma.
Přímo pod hradem se nacházejí dvě svatyně, jež stráží sochy psů, podle nichž je Inuyama pojmenována.

Další zajímavostí je čajový altán, který nechal postavit jeden z největších mistrů čajové ceremonie. Interiér jsem bohužel tak moc docenit nemohl - asi nejsem dostatečný znalec - ale domek obklopuje opravdu kouzelná zahrada. Povedlo se mi tu také, tentokrát zcela náhodou, narazit na anglicky mluvícího průvodce. Mluvil dokonce i německy, a byl trochu zklamaný, že já ne. Samotný altán se jmenuje Joan, především proto, že jeho autor byl tajný křesťan, a portugalské "Joan" bylo jeho tajné křestní jméno.
Na město Inuyama také shlíží velký, nebo spíš obrovský chrám, kam se chodí řidiči pomodlit jako prevenci dopravním nehodám. Komplex je vestavěný do svahu, a kromě samotné Buddovy haly obsahuje několik majestátních budov, tři menší svatyně, dva hřbitovy a dvě zvonice. Z vrcholku je krásný výled na celé město.

Ještě jsem si ke sklonku dne zahrál na lovce kuriozit a navštívil svatyni Tagata. Co přesně v ní je, si povíme někdy po dvaadvacáté hodině. Teď pouze napovím, že je zasvěcená bohu mužské plodnosti.

Hark, now the drums beat up again

18. března 2012 v 8:48 | Jiří Sýkora
Abych alespoň projednou udržoval tradici své rodné země, budu dnes bonzovat.
Na vědomost se dává, že jedna nejmenovaná zrzka za tři dny odjíždí do Japonska, na ostrov Hokkaidó, jedna nejmenovaná zrzka, aby po mě převzala žezlo působení v Japonsku. Tímto jí přeji hodně štěstí, a hlavně pevné nervy a dostatek příčetnosti.
Abych uspíšil migraci čtenářů a snížil riziko, že tyto plky, co na tomto blohu píšu, bude někdo číst, prásknu na ní i adresu jejího blogu:

AFS mi také sebralo poslední zbytky naděje, že pro ně minulý rok byl krizový a oni nevěděli, co dělat. Ukázalo se, že v normální situaci jsou zcela stejně kompetentní. Ale slíbil jsem, že o nich až do odjezdu nebudu psát nic hanlivého, takže se omezím na to, že zkušenost s nimi byla tak silná, že mě inspirovala k napsání povídky. To už se hodně dlouho nikomu nepovedlo.
Mimochodem, věděli jste, že AFS hostitelský program pro rodiny inzeruje na internetu jako brigádu?

Fotky

12. března 2012 v 10:55 | Jiří Sýkora
Přibyly fotky z Tokya. Navíc vzhledem k tomu, že množství fotek přesáhlou únosnou i neúnosnou mez, rozhodl jsem se obří blob začít porcovat na menší tématická alba. Konec hlášení.

Kam dál